Broken heart / Comming Soon...

1. Prolog

Přitiskla jsem si dlaně ještě těsněji na uši. Nechtěla jsem je odtahovat. Nechtěla jsem nedopatřením něco slyšet. Nechtěla jsem slyšet ji.
Nemohla jsem ale takhle strávit věčnost, byť byla tahle budoucnost jakkoliv lákavá. Zasnila jsem se nad představou, že bych nadobro ohluchla. Nebylo by to až tak špatné.
Opatrně jsem je oddálila o pár milimetrů. Domem se neslo zlověstné a tak trochu strašidelné ticho. Někdo by to přirovnal k tichu před bouří.
A pak opravdu ten hrom uhodil. Jenom v podobě matčina výkřiku.
Znovu jsem si začala drtit uši v naději, že ty zvuky neuslyším. Ale jako kdybych už netrpěla dostatečně, křik se mi skulinkami vkrádal do podvědomí a nutil mě poslouchat ho.

V prstech jsem přestávala mít cit, jak jsem je neustále tiskla k žhnoucím uším. Už jsem to nedokázala déle snášet. Rychle jsem je odtrhla a začala jsem si ztuhlé prsty protahovat a třepat s nimi. Už jsem se znovu chystala na krátký okamžik ohluchnout, když mi konečně došlo, že už by to nemělo smysl.

Domem se už nenesl zoufalý křik a ani její zoufalé prosby o milost. Bylo to jako někde ve středověku.
Za každou menší chybičku se platila krutá daň.

Místo toho jsem slyšela zvuky fotbalového zápasu v televizi a hlasité povzbuzování. Nic jiného.

Schoulila jsem se ještě do menšího klubíčka a pokusila se všechno přebytečného vytěsnit z mysli. Nedařilo se mi to. Jen jsem přivolávala další a další děsivé vzpomínky. A s nimi přicházely i slzy.

Musíš být silná. Aspoň jedna z nás musí být. A obě víme, že já to nejsem. Musíš být silná za nás za obě. Jedině tak to zvládneme. Jedině tak to můžeš zvládnout. Neohlížej se na mě a když už tak aspoň si vzpomeň na tenhle rozhovor. Nezapoměň: silná máš větší šanci na přežití. Nikdy nesmíš nikomu ukázat co tě nejvíce zraňuje. Nikdy v jejich přítomnosti neplakej. Nikdy!

Jak já tyhle věty nenáviděla! Nenáviděla jsem je, protože byly pravdivé ať se mi to líbilo nebo ne. Ale ona měla vždycky pravdu. Jenže já jsem tohle nedokázala. Nikdy. Neměla jsem na to jak ona si naivně myslela. Ruce obtočené kolem kolen jsem zaťala v pěsti a znovu je beznadějně uvolnila. Už jsem neměla sílu ani na tohle. A už vůbec ne na boj.

Prostor najednou ozářilo nažloutlé, bílé světlo. Přivřela jsem oči před tím jasem a schovala si obličej do dlaní. Chvíli trvalo než si můj zrak zvykl. Teprve potom jsem si dovolila úplně otevřít oči. Z prozářeného pokoje na mě shlížela má maminka. Zatím jsem viděla jenom její černou siluetu. Nechtěla jsem vidět víc. Tohle přání mi ale nemělo být splněno.

Sekavým pohybem, kterým se teď často pohybovala si sedla vedle mne na dřevěnou podložku.

,,Věděla jsem, že tě najdu tady."zašeptala nakřáplým hlasem. Matně jsem si vzpomínala na její jasný, bezstarostný, zvonivý a hlasitý hlas. Kdy se naposledy doopravdy od srdce zasmála? To už je to tak dávno, že si nedokážu vzpomenout?

Schovala jsem si obličej mezi kolena a pro jistotu jsem si kolem hlavy omotala ruce.

,,Nesmíš..."zarazila se. Nemohla si vzpomenout na nějaký zákaz, který by tuhle situaci podpořil. Jeden z mnoha příkazů, které mě provázely po celý můj mizerný život.

Nic už ale neřekla. Místo toho mě její roztřesená ruka pohladila po vlasech. Lehce si mne přitáhla do silného objetí. Její ruka mne stále něžně hladila. Vzhlédla jsem k ní. Cítila jsem vlhké slzy jak mi tečou po tvářích a ona mi je jemnými prsty začala stírat.

,,Notak. Neplakej. Já za to nestojím."šeptala roztřeseně. Taky neměla daleko k pláči.

,,Proč neodejdeme? Proč tohle snášíš?"

,,Ty moc dobře víš, že to není tak jednoduché."

,,Je to až děsivě jednoduché! Přiznej se! Ty ho máš pořád ráda ikdyž ti tohle dělá!"vykřikla jsem a odtrhla jsem se od ní. Zadívala jsem se na její obličej. I ona měla slzy v očích. Uhodila jsem na citlivé místo. Sklopila jsem oči. Nemohla jsem se na ni dívat. Její obličej byl jeden velký modrající otok. Pod nosem měla rozmazanou krev a rty měla rozpraskané a taky potřísněné karmínouvou krví. Její oči se k tomu nehodily. Byly průzračně modré a až moc živé.

,,Na tomhle nezáleží."zašeptala.

,,Ale záleží."řekla jsem ještě tišeji. Nedokázala jsem tu sní strávit už ani vteřinu. Pomalu a trhavě jsem se zvedla a dovolila ztuhlým svalům se pohnout. Dlouho jsem tady seděla.

Vyklouzla jsem ze svého útočiště a nechala jsem tam mámu jenom tak sedět. Její pohled se mi zabodával do zad.

,,Beatris." Při zvuku svého jména jsem nijak nereagovala. Nenamáhala jsem se ani otočit. Přece chtěla ať si s ní nedělám starosti. Tak tady to má.

Z věšáku jsem si vzala svou černou bundu a vyšla jsem z pokoje. Zvuky doprovázející fotbalový zápas v přízemí zesílily, když jsem procházela chodbou ke schodišti. Místo toho, abych ale sešla dolů jsem pokračovala dál až k polorozpadlému dřevěnému žebříku. Vylezla jsem po něm až na zaprášenou a zatuchlou půdu. Vikýřem jsem se vysoukala na střechu na které byly vidět už známky chátrání.
Opatrně jsem našlapovala jen na zšedlé střešní tašky, u který jsem si byla jistá, že mi pod nohou neujednou nebo se podemnou nerozbijí.

Na konci střechy, hned za polorozbitým komínem jsem slezla po dřevěném žebříku, speciálně nachystaný pro mé tajné úniky. Když se mé nohy bezpečně dotkly země, nic už jim nebránilo se rozeběhnout k zadní brance a pak dál do lesů a polí. Dál od všeho. Dál od vší té bolesti. Dál od lidí, kteří ji způsobují. Ale tomuhle všemu uniknout tak snadno nejde.