Friday 13th

Tak lehce to nepůjde !

,,Ty řetězy nejdou vůbec otevřít" rozčilovala jsem se a snažila se je nějak odemknout. Měli také zavázané oči, a proto se Jirka nejistě zeptal ,,Počkejte kdo jste? " ,,Ty mě nepoznáš?" vtipně jsem prohodila. ,,To je přece Áďa! Prosím odemkni to nějak nebo mi už odpadnou ruce" řekla Ketty a zasmála se. Zkusila jsem vše co mě napadlo, ale řetězy byly tak silné, že to prostě nešlo. Alespoň jsem jim rozvázala šátky. Sedla jsem si tam vedle nich na zem a společně jsme přemýšleli jak je z toho dostaneme. ,,Slyšíte to? To jsou kroky" zašeptala Ketrin. ,,A sakra!" potichu vykřikl Jirka. kroky se blížili. Celkem jsem se bála a věděla, že když neutečeme, tak je po nás. Spatřila jsem sekeru. ,,Už nemůžeme čekat" zamumlala jsem, popadla tu sekeru a řetězy přeřízla. Rychle jsme utíkali pryč. Bylo to jako jedno velké bludiště. Nemohli jsme najít cestu ven. Bylo slyšet, že to monstrum co nás chce zabít není daleko. Už jsem se začínala smiřovat s tím, že tam dole umřeme.... co to povídám, s tím se nikdy nedokážete smířit, musíte bojovat! Vážně jsem se bála a už jsem měla všeho dost. ,,Tady!" zakřičel Jirka a běžel po schodech nahoru. Hned jsme ho následovali. ,,Jo!!! Jsme venku" ulevilo se nám. Náš plán byl, že musíme najít zbytek spolužáků. První zastávka- třída. Museli jsme se dostat na úplně druhou stranu druhého stupně. Vzali jsme to mezi skříňky. Jelikož byly možné tři cesty, tak jsme se rozdělili. Při pomyšlení, že musím po tom všem projít celýma skříňkami sama mě děsila, ale co se dá dělat. Dostala jsem druhou nejhorší cestu. Myslela jsem, že se zblázním. ,,Skřítku! Skřítku!" rozléhalo se po celé budově. Deila! Tak mi říká jenom Deila. ,,Obříku!" volala jsem na ni přezdívkou, kterou ji říkám jen já a čekala odezvu. Nic... odezva nikde. ,,Co to sakra je?" viděla jsem obrys čehosi, který ležel na zemi. Mám ? Nemám? Po tom všem jsem se bála k tomu přiblížit, ale šla jsem. Je to člověk! Počkej, je jich tam víc! Došla jsem k tomu a v tu ránu mi začaly téct slzy z očí. To jsou moji spolužáci ! Na zemi ležela moje spolužačka a spolužák- nedýchali. ,,Už si spokojený ?! Zabil jsi je! Jsi neskutečná zrůda!" Zařvala jsem z plných plic a doufala, že mě ta postava slyší. Pohled na vaše nedýchající spolužáky je vážně hrozný a nikomu to nepřeji. Zapálila jsem u nich svíčku a nemohla jsem jinak než pokračovat dál. Trhalo mi srdce, že je tam musím nechat, ale jinak jsem nemohla. Došla jsem na druhý stupeň. Ketty s Jirkou tam už byli. ,,Co se stalo, že brečíš?" nechápavě se optali. Řekla jsem jim to. Úplně se zarazili. Spatřila jsem telefon.. no byla to pevná linka. Bez váhání jsme vytočili 158. ,,Vyzvání to" řekla Ketty, která měla telefon u ucha ,,Teď to vypadlo" hrozivě vykřikla. Z repráků, která má v sobě umístěná každá třída i chodba se ozval hlas ,,Tak lehce to nepůjde." Všichni jsme vyvalili oči a klepali se strachem. ,,Tady jsou!" Přiběhla Anetka a objala mě. ,,Kam tě odvedl? S holkami jsme vás nikde nenašly" ustrašeně se mě zeptala a nehodlala mě pustit z objetí. ,,Byli jsme..." ,,Slyšeli jste to taky?" přerušila mě Gabča s Deilou. ,,Holky dva spolužáci nedýchají a někdo visí oběšený na holčičích záchodech! On je zabil! " řekla jsem a rozbrečela se. ,,Cože?" všechny nechápavě koukaly a nechtěly tomu věřit.