Painful

Chapter 1

Slunce už bylo dávno na obloze a moje nohy se vlekly pomalým krokem po chodníku. Lidé vycházeli z domu do práce a do školy. Můj případ byl stejný. Tohle nebyla jen tak nějaká cesta, to byla cesta do mojí nové školy. Netrápily mě typické jako: "Co když nezapadnu?" nebo "Co když se se mnou nebude nikdo bavit?" Brala jsem to tak, jak to je a moc to neřešila. O kamarády mít strach nemusím, budu tam se svou nejlepší kamarádkou.

Z myšlenek mě vytrhly sirény policejních aut. Když jsem vzhlédla od betonu, do kterého jsem až do teď měla zabodnuté oči, uviděla jsem shluk lidí. To se tu stala nějaká dopravní nehoda? Snažila jsem se dostat co nejblíž, proto jsem se protlačila přes pár lidí. Jakmile jsem byla dostatečně blízko na to, abych viděla aspoň kousek, zděsila jsem se. Na nosítka brali muže s postřelenou hrudí. Tričko měl nasáklé už zaschlou krví. Zaslechla jsem sanitáře říkat, že už je mrtvý.

Začala se mi z toho motat hlava, tak jsem se radši vzdálila. Pohled na krev mi nedělá úplně dobře. Pokračovala jsem zpátky do školy. Po zbytek cesty jsem přemýšlela, co se asi mohlo stát. Je mi jasné, že ho někdo zastřelil, ale proč? Proč by to někdo dělal? Ani nevím jak, ale najednou jsem se ocitla u školy. Už z dálky na mé mávala Abby. Jen jsem se usmála a rozešla se jejím směrem.

"Ahoj! Doufám, že jsi připravená tady všem ukázat, jak se to dělá." zasmála se. Taky jsem se nemohla ubránit smíchu. 

"No jasně! Od rána na nic jiného nemyslím." Ale nebyla to pravda. V tu chvíli jsem si vzpomněla na toho muže, jak tam bezvládně ležel a už mu nebylo pomoci.

* * *

Ve škole to bylo celkem v pohodě. Jako třída jsme si docela rozuměli a žádné nepřátele zatím nemám. Po škole jsme se s Abby rozhodly jít ještě do kavárny. Jak jinak než Starbucks.

"Celý den jsi nějaká divná. Co se děje?" zeptala se opatrně. To jsem zvědavá, jak jí tohle vysvětlím.

"Dneska mi není zrovna nejlíp." zalhala jsem. Nevěřícně se na mě podívala a já se nevinně usmála.

"Ani to nezkoušej. Známe se už hodně dlouho, nesnaž se mi lhát." podotkla. Uznala jsem, že to budu muset vzdát.

"O nic nejde. Po cestě do školy jsem viděla, jak do sanitky nakládají postřeleného muže. Říkali, že je mrtvý. Prostě si nemůžu pomoct, celý den nad tím přemýšlím. Jaký člověk by byl schopný tohle udělat?"

"Třeba spáchal sebevraždu, co ty víš. Třeba ho opustila jeho životní láska a on to neunesl. Dneska se dějí různý věci."

"I kdyby to byla jedna z připustitelných možností, kdo by spáchal sebevraždu venku na veřejnosti?"

"Hele, neřešme to, jo? Nech to na policii." 

V tu chvíli jsem věděla, že má pravdu. Neměla bych to řešit, nechci se do ničeho zaplést. Navíc to ani nebyl můj příbuzný. Tak proč se kvůli tomu cítím tak špatně? Tohle bych cítit neměla. Měla bych cítit radost a nadšení z toho, že jsem konečně na vysoké. Neměla bych se zabývat těmihle věcmi, měla bych si užívat odpoledne s kamarádkou.

Rozhodla jsem se to radši nechat tak.

Pochybuju, že to ještě někdy budu muset řešit.