Osudové lásky

27. Část

-Pohled Niki-

Hned jak odešla Míša s Petrem, s Martinem jsme se rychle upravili a vypadli z bytu. Já se skočila domů ještě dát trochu do pořádku a pak už jsme vyrazili k metru.  Sotva jsme došli, už k nám mířili i Péťa s Niki. "Ahojte" pozdravili nás. Odpověděli jsme a Péťa se okamžitě zeptal, kam půjdeme na jídlo. Ten má taky hlad pořád... Napadlo mě, že už jsme "dlouho" neměli pizzu... Naposledy včera v noci... Takže bychom si na ni mohli zajít. "Pizzu" řekla jsem ve chvíli, kdy ten samý návrh vznesli i ostatní. Jsme prostě dokonalí (:D). A protože nikdo neměl nic proti, rozhodli jsme se, že si koupíme pizzu do krabice a sníme si ji někde na čerstvém vzduchu v parku. Nám s Martinem čerstvý vzduch jen prospěje... Niki s Péťou si objednali šunkovou pizzu, my salámovou... Sice jsme pořád ještě neměli úplně hlad, ale podařilo se nám něco sníst. 
Když jsme se najedli, vyrazili jsme na pouť. Absolutně jsme netušili, kam nás Míša s Péťou chtějí zatáhnout, nezbývalo nám prostě nic jiného, než jim věřit... Když jsme konečně dorazili, uvědomili jsme si, že jsme vlastně na Matějský. "Heej, to jste nám zatajili, že jdeme na Matějskou... My tady čekáme nějakou malou pouť o pěti atrakcích a vy nás vytáhneme sem?" Zeptala jsem se trochu fascinovaně, přesto mi bylo jasný, že dneska moc atrakcí neozkoušíme, protože nám zkrátka pořád nebylo úplně nejlíp. Hned jak jsme se dostali dovnitř, Míša nás zavedla k první atrakci. "Tak co? Půjdete s náma na volný pád? Niki, Martine, prosíím?" Martin jen pozvedl oči k nebesům. "Tak to ani náhodou... Dělá se mi blbě jen se na to podívám..." Řekl se smíchem. "Notááák, to dáte..." Přemlouvala nás Míša. "Pořád nám ještě není úplně nejlíp, potřebujeme odpočívat... Půjdem někam, kde se to netočí, neskáče, nepadá, nebo zkrátka nejezdí nadzvukovou rychlostí..." Řekla jsem a Míša se zasmála. "My se od vás asi trhnem na chvíli, ne? Tak za dvě hodinky bychom se tu mohli sejít...?" Navrhl Martin. "Jo, to je dobrej nápad... My si projedem ty krkolomný atrakce a vy můžete jít třeba... Na labutě." Odpověděla Míša. Martin se v tu chvíli úplně rozzářil. "Takže za dvě hoďky tady, ok?" Řekl Míše a odtáhl mě k labutím... "Vážně chceš jít na labutě?" Zeptala jsem se se smíchem, když jsme stáli před pokladnou, kde se kupovaly lístky na již zmíněnou atrakci. "Mě je to jedno, ale promiň, na volnej pád s nima, zrovna dneska, kdy mám po včerejší párty žaludek až v krku, fakt nejdu..." zabručel naoko naštvaně. Zasmála jsem se a podívala se, jaké všechny atrakce si můžeme tady u pokladny předplatit. Zastavila jsem se u nápisu "Autíčka" a otočila se na Martina, který seznam nabízených atrakcí také celkem pečlivě studoval. "A na autíčka bys se mnou šel?" Zeptala jsem se s úsměvem. "No jasně... Dneska to bude snad jediná atrakce na pouti, na který bych byl schopnej dneska strávit den..." Odpověděl se smíchem. Nakoupili jsme si tedy několik "žetonů" do zásoby a nasedli jsme do autíčka. "Ty jo, Ati, ty máš auto?" Zeptala jsem se překvapeně tenkým hlasem. "To není vůbec špatnej nápad, vyfotit se s 'mým'autem!" Odpověděl a než jsem stačila cokoliv odpovědět, vytáhl mobil a udělal několik selfieček tak, aby bylo vidět pouťové autíčko.  "Konečně mám auto... Bohužel je jen půjčený... Smutný smajlík..." Slyšela jsem ho mumlat, když přidával příspěvek na instagram. "Tak fajn. Jedem!" Oznámil a vyjeli jsme na dráhu...

-Pohled Míši-
Když jsme dorazili na pouť, tak jsme se zastavili u volného pádu. "Půjdem??" zeptal se nadšeně Péťa "Nemám ráda výšky..." řekla jsem se smutným pohledem. "Ale to zvládneš... Budeš tam přece se mnou..." řekl Péťa a pohladil mě po zádech... "No tak dobře..." řekla jsem. "Tak co? Půjdete s náma na volný pád?" zeptala jsem se "No to ani náhodou" řekl Martin. Sice jsem se je ještě snažila přemluvit, ale nepovedlo se. No, nedivim se jim. "My se od vás asi trhnem ne? Tak za dvě hodiny bychom se tu mohli sejít..." řekl Martin a já jen souhlasila. Když Martin s Niki odešli, tak já jsem se podívala na Petra a ten už mě tahal na volnej pád. Koupili jsme si lístky a posadili jsme se. Zapásali nás bezpečnostními pásy, chvíli jsme čekali a pak už to s náma jelo pomalu nahoru. Už když jsme byli kousek od země, tak jsem se chytla Péťu za ruku... No, chytla, spíš jsem mu jí vyloženě drtila... Péťa se na mě s úsměvem podíval a ruku mi pohladil... Za chvíli jsme byli nahoře a ta "atrakce" začala pomalu odpočítávat, mě bylo čím dál tím víc blbě a myslím, že Péťa už měl, podle mě, skoro po ruce. 3,2,1 a pak to začalo padat a já jsem začala šíleně řvát. Konečně jsme slezli z té atrakce. "Promiň, ta ruka tě musí bolet, že...?" Zeptala jsem se. "Ne, to je v pořádku." řekl a usmál se jeho úžasným úsměvem. Já už jsem prostě neodolala a měla jsem pocit, že mu to dlužím... Nahla jsem se a dala jsem mu malou pusu na tvář. "Děkuju..." Zašeptala jsem. "Není zač" řekl Péťa a chytl mě za ruku. "Kam teď?" Zeptala jsem se. "Strašidelnej zámek!" vykřikl nadšeně Péťa. "Né, prosím... Jenom to ne!" prosila jsem. Ano, je se mnou hrozně těžké chodit na pouť. Nerada se bojím a nemám ráda vejšky. Proto jsem taky už tak pět let nebyla na pouti. "Ale jo" řekl Péťa a já ani nevěděla jak, ale už jsem seděla ve vozíku, kterej nás měl provázet strašidelným zámkem. Po pěti minutách jízdy jsem asi čtyřikrát zařvala. Byla jsem co nejvíc natisklá na Péťovi a hlavu jsem si schovala do jeho hrudi... Konečně ta jízda hrůzy skončila. "Nedáme si cukrovou vatu??" Zeptal se Péťa. "Dobře, ale tentokrát platím já... Ty už si toho zaplatil takže jsem na řadě..." řekla jsem. "No to teda ne. Já tě pozval, já platim a neodmlouvej, jinak jdeme znovu do strašidelnýho zámku!" řekl Péťa a oba jsme se začali smát. Já jsem teda radši neodporovala, protože do strašidelnýho zámku vážně znovu nechci. Péťa koupil cukrovou vatu a my se do ní oba pustili. Podotýkám, že jsme měli jednu dohromady, což byla o to větší sranda... "Miško??" řekl Péťa s šibalským usměvem. "Ano?" zeptala jsem se nejistě. Péťa vzal vatu a hodil mi ji na obličej. "Ty takhle, jo?" řekla jsem, vzala jsem též vatu a taky jsem mu jí hodila na obličej. Péťa přišel ke mě a já mu se smíchem sundala vatu která mu na obličeji zůstala.. Péťa udělal to samé... Když už jsme oba na sobě neměli žádnou vatu, tak jsme se nemohli ani jeden odtrhnout od očí toho druhého. Péťa se začal přibližovat a já už jenom čekala... Péťovy rty přistáli na těch mých... Chytla jsem ho za krkem a přitáhla jsem si ho víc k sobě... Po pěti minutách jsme se od sebe museli odtrhnout, kvůli nedostatku kyslíku. Když jsme se od sebe odtáhli, tak jsme tam stáli v objetí a užívali si ten krásný moment. "Víš... Já..." řekl Péťa a já jsem zvedla pohled k jeho očím. Samozřejmě jsem tušila, co mi chce říct, ale nebudu tu chvíli kazit... Takže jsem jen zvedla pohled k jeho očím a povzbudivě jsem se usmála. "No, chtěl jsem ti říct, že prostě seš výjimečná... A sice netuším, jak je to tak rychle možný, ale já tě miluju." řekl Péťa a já v tu chvíli byla tak šťastná... Skočila jsem Péťovi kolem krku. "Taky tě miluju..." Pošeptala jsem mu do ucha. Pak Péťa rozhodl, že musíme na střelnici, takže jsme si propletli prsty a s úsměvem jsme k ní vyrazili. Péťa střílel a vystřelil krásnou červenou růžičku. Otočil se směrem ke mě a díval se mi do očí. "Já vim, že je to divný ale já to dýl nevydržím..." řekl Péťa. "A proto se tě chci zeptat, staneš se mojí přítelkyní??" řekl a stále se mi koukal do očí. "Ano a moc ráda..." řekla jsem se slzami v očích a obejmula ho. Když jsem se odtáhla, tak mě Petr opět políbil. "Měli bychom už jít za Niki s Martinem." řekla jsem, když jsme se odtáhli.  "Jo, to asi jo." řekl Péťa. "Nejdřív ale chci pár fotek, ať si nějakou z nich můžu dát na tapetu." řekla jsem. "Dobře" řekl Péťa já mu dala svuj telefon na kterej jsme vyfotili několik fotek. Na některých děláme vtipné obličeje, na dalších se normálně usmíváme a na některých si dávám pusu. Na tapetu jsem si dala tu podle mě nejhezčí fotku. Já jsem stála vepředu a měla jsem otočenou hlavu směrem na Péťu, který stál zamnou objímal mě kolem pasu a u toho jsme si dávali pusu. Péťa chtěl taky nějakou fotku na tapetu tak jsme jich pár podobnejch vyfotili i k němu na mobil a pak už jsme konečně s propletený rukama jsme vyšli hledat Niki a Martina. Procházeli jsme okolo autodromu a já uslyšela smích Martina a křik Niki tak jsem se otočila směrem k autodromu no a samozřejmě že Niki s Martinem jezdili na autíčkách. "Jdem taky, pojď!" řekl Péťa. Když jsme si koupili žetony, tak jsme si každý sedl do svého autíčka a začali jsme taky jezdit. Různě jsme do sebe všichni naráželi a prostě byla sranda...