Je pozdě. ← to je to jediné, na co teď dokážu pomyslet.
*****************
Nikdo se neodvážil ani dýchat. Slyšel jsem, jak si ta příšera mlaskla, při čemž jí cvakly zuby o sebe. Na tři sekundy jsem zavřel oči. Zdálo se mi jako by se zastavil, nebo aspoň zpomalil čas. Vydechl jsem a v tu dobu se ozvala zvuk zničení a následně i zvuk padajícího skla na zem. Pár střepů mi spadlo do vlasů. Padající kousky stropu následoval křupavý zvuk. Jedna z příšer právě strhla střechu a další se pomalu snášela k nám dolů. Rozhlížela se, kdo bude z nás její první oběť. Musím jim pomoct. Ještě není pozdě. Příšera se konečně rozhodla na koho zaútočí. Rychle jsem sáhl do batohu. Po krátkém přehrabování jsem z něj vytáhl kapesní nůž. Vstal jsem a podběhl jsem tu příšeru, při čemž jsem se pod ní na chvíli zastavil a bodl jí ten nůž do pařátů.
Zařvala. Vytáhl jsem nůž a znovu jí bodl. Natočila se víc na mě. Napřáhla jednu přední pařátu a odhodila mě dozadu do zdi. Sjel jsem po zdi dolu a sledoval, jak příšera vystoupala výš. Teď se naskytla naše šance! Řekl mi můj vnitřní hlas. Vstal jsem a ostatním naznačil, ať běží se mnou. Přeběhl jsem malou místnost ke dveřím. Rychle je otevřel a spolu s ostatními vyběhl ven. Utíkali jsme do toho nejhlubšího lesa. Tam byla naše jediná naděje se skrýt.
* Z pohledu Ann *
Pomalu jsem vyšla z domu. Pohlédla jsem na nebe. Nad polorozpadlou chatkou létalo asi pět příšer. Za letu se různě překlápěly a tím dělaly různé tvary. Na chvíli jsem se zastavila a sledovala je. Nebýt toho, že chtěly zabít mé přátele, řekla bych, že je to překrásný. To jak "pluly" po tmavé, skoro až černé obloze je dělalo o to víc magičtější.
Dali se do rychlejšího pohybu, při kterém si to namířili šikmo dolů na mé kamarády. Otočím se k lesu, kde už teď mizel Arthur. Všichni ostatní byli už před ním v lese. Někdo mi zprudka chytl za pravé rameno. Trhnutím jsem se nejen otočila, ale i setřásla jeho ruku. Podívám se do tváře toho dotyčného. Byl to muž starší 30-ti let. Vlasy měl černější než samotná temnota a oči celé černé tak, že nebyla vidět panenka a co víc, i bělmo bylo černé. Na děsivosti mu přidala i veliká jizva, začínající na kraji levého obočí, následně pokračující přes víčko oka, špičku nosu až k pravé tváři, kde u koutku úst končila.
Oblečení, které bylo snad až ze středověku mu přidalo na zvláštnosti. Na rukou barvově připomínající písek měl kožené rukavice. U pasu měl na pásku přichytnutý meč uzavřený v černé, nebo tmavě hnědé pochvě. Boty vysoké a špinavé od bláta.
Podívala jsem se mu zpátky do obličeje. Šklebil se. Nebo to byl snad pokus o úsměv? Nevím. Pootevřel rty a podíval se někam dozadu. Na místo, kam zmizeli mí přátelé.
"Co jste zač?!" vyhrknu.
"Já? Spíš se zeptej sama sebe, co jsi zač." jeho hluboký hlas zazněl znuděně.
"Vím, kdo jsem! Já jen..."
"Pak co tu děláš?" skočil mi do řeči. "Pokud-li víš, kdo jsi, neměla bys spíš být tam nahoře?" zeptá se mě až příliš přátelským hlasem. Stále drží prst vzhůru a čeká na mou odpověď.
"Ano. Měla bych být tam." skloním hlavu a zahledím se na špičky svých bot. Stojíme tam v tichosti deset sekund, pak to nevydržím a musím se mu zase podívat do obličeje.
"Ale teď mi opravdu řekněte, kdo jste a co po mně chcete...!"
Podívá se na mne. Oči mu zajiskří a ušklíbne se tak hrůzostrašně, jak jen umí.
"Já jsem TEN, kdo si bere životy k sobě! TEN kdo vládne mrtvým! TEN co si zahrává s lidskými životy! TEN co vládne podsvětí! TEN kdo vládne zlým duchům a démonům! TEN kdo poslal ty příšery na tvé přátele! TEN kdo splácí dluhy! A TEN kdo se rozhodl, že ty už nikdy nevstoupíš na tuhle zem!" pak se mi najednou zamotá hlava. Upadnu a omdlím.
*************
Ahoj! :3
Tak se vám tu hlásím s další kapitolou :3
Snad se vám líbila :'3 Zase kapitola z pohledu Ann :'3 ♥
A co si myslíte o nové postavě? :3 :D
Děkuju vám za vote a komentáře u předchozí kapitoly. :3 moc to pro mě znamená :3 ♥♥♥
