Music death

Ten den

Byl to den, jako každý jiný. Až na to, že bylo nádherně! Sluníčko svítilo a foukal pomalý příjemný větřík. Protáhl jsem se a podíval na druhou stranu pokoje, kde spal Ichi. Nechtěl jsem ho vzbudit a tak jsem tiše vstal a oblékl se. Když jsem vycházel ze dveří, rozezvonil se mu budík. Rozešel jsem se chodbou. Byla sobota, takže od školy mám pokoj. Tajně jsem doufal, že potkám Nanami a budeme dnešek moct strávit spolu. Nepotkal jsem ji. Místo toho jsem málem narazil do Rena.

"Eh, ahoj, Rene" pokusil jsem se o úsměv. Byl jsem si ale naprosto jistý, že se s ním bavit nechci, "Neviděl jsi Nanami? Už od rána jí hledám"

Zvláštně se na mě podíval, "Malé jehňátko se ztratilo?"

Neodpověděl jsem mu. Nemám rád, když jí tak říká. Ona není žádné jehňátko! Ať si tak říká ostatním dívkám, ale ne Nanami. Pokrčil jsem rameny a šel dál. Třeba bude o ní něco vědět Natsuki?

Šel jsem k pokoji, kde bydlel on a Syo a zaklepal. Otevřel Natsuki. Překvapilo mě, že měl svou zástěru a na hlavě šátek. Nevařil zase, že ne? Povzdychl jsem si a zeptal se, jestli neviděl Nanami. Jen zavrtěl hlavou.

Nenašel jsem ji celý den. A na zkoušce pak chyběl i Ren. To už bylo víc, než zvláštní. Ale třeba jí našel a někam si vyšli. Sice mě ta možnost štvala, ale aspoň jsem se o ně tolik nebál. Na rozdíl od Natsukiho. Zazpívali jsme si text bez hudby a musím říct, že to byla moc příjemná změna. I když Nanaminy písně jsou úžasné, takhle to bylo nějak... víc naše.

V noci jsem nemohl usnout. U večeře chyběl Syo. Bylo zvláštní sedět tam jen ve čtyřech.

"Neviděl někdo Haruku?" zeptal se najednou Natsuki. Zavrtěl jsem hlavou.

"Ne, celý den."

"Ani já ne" ozval se Ichi. Všichni jsme se podívali na Hijirikawu. Chvíli se jen díval před sebe a pak zavrtěl hlavou. Povzdychl jsem si. Kde asi může být?

A teď jsem ležel v posteli a pomalu usínal a přemýšlel nad ní. Postupně jsem se odebral do říše snů. Zdálo se mi o Nanami. Hezký sen. Zničeho nic jsem uslyšel tupou ránu. Pootevřel jsem oči. Okno bylo otevřené. Záclonky povlávaly ve větru, ale kupodivu byly z půli stržené. Koutkem oka jsem zaznamenal pohyb a slyšel jsem vrzání, jak někdo zavřel dveře.

Pohlédl jsem směrem k Ichiho posteli. Ta byla prázdná. Zvedl jsem se a šel ke dveřím. Opatrně jsem vzal za kliku. Cítil jsem se divně, jakoby mě někdo sledoval. Hloupost, kdo by mě asi sledoval? Otevřel jsem a vyšel na chodbu.

"Ichi?" zavolal jsem do tmy. Nikdo mi neodpověděl. V mém periferním vidění se něco pohnulo. Rychle jsem se tam podíval. Někdo tam byl. V šeru ale nebylo poznat, kdo. Ale něco na něm mě vyděsilo. Spíš něco za ním. Něco táhl po zemi. Dveře jsem rychle zavřel, aby si myslel, že jsem si šel lehnout. Schoval jsem se za výklenkem sloupu. Srdce mi bilo rychleji, než kdy dřív.

Pomalu jsem toho člověka sledoval. Když na chvíli prošel okolo okna, zatajil jsem dech. Měl na hlavě černou kuklu a táhl... O můj bože... Ichiho! Byl jsem si jistý, že bych měl někoho zavolat, ale nemohl jsem se pohnout z místa. Jediný směr, kam mi šlo se pohnout byl vpřed. Šel jsem za ním. Viděl jsem, jak vychází z budovy a Ichiho hází na korbu auta.

Jakmile zasedl za volant, rozběhl jsem se a co nejrychleji se chytil korby. Zatímco se rozjížděl, vylezl jsem na ni. Ichi byl v bezvědomí, ze spánku mu tekla krev. Měl svázaná zápěstí k sobě. Rozvázal jsem ho a ovázal mu ránu na spánku. Dával jsem pozor, kudy jsme jeli.

Auto začalo zpomalovat. S tlukoucím srdcem jsem se připravoval k výskoku i s Ichim, když zaskřípěly brzdy a já vlivem prudkého zastavení ztratil rovnováhu a spadl dozadu, hlavou na hranu korby. Před očima se mi zatmělo. Všechno okolo zmizelo a upadl jsem do bezvědomí jako Tokyia.

Když jsem se začal probouzet, uvědomil jsem si, že je mi horko. Až moc horko. Pomalu jsem otevřel oči. A to jsem nikdy neměl dělat.

Byl jsem k něčemu přivázaný, pravděpodobně k nějaké dřevěné konstrukci. Hrála tam tichá hudba, kterou jsem určitě od někud znal. Na zemi byla krev. Zvedl jsem hlavu výš. A v tu chvíli se mi zastavilo srdce.

Ve stěně bylo kamenné schodiště. Na prvním schodu ležely dvě zkrvácené, vydloubnuté oči. Nebesky modré oči. Takové, jaké měl jen jeden člověk - Ren. Chtělo se mi zvracet a křičet zároveň, cosi mě ale nutilo dívat se ještě dál, ještě výš.

Jen kousíček nad Renovýma očima ležel on sám. Z prstů měl strhané nehty. Místo očí zely prázdné důlky, ze kterých visely oční nervy jen tak volně ven. Měl roztrhané tváře až k zubům. Vytržený jazyk se povaloval u jeho hlavy a v břiše šla vidět prázdná dutina po vnitřnostech.

Na stejném schodu jsem uviděl něčí uřízlá chodidla. Divím se, že moje večeře ve mně zatím vydržela, ale už jsem ji znovu na jazyku cítil několikrát. Hlavou mi tepalo zoufalství a hlavně panická hrůza z toho, co se tu stalo i stane. Nový šok mnou projel, když mi došlo, že Ren chodidla MĚL! Byl tady ještě jeden mrtvý!

S narůstající hrůzou jsem zvedl pohled ještě o kousíček. Ležel tam Syo! Oči měl sice tentokrát v hlavě, ale v nich zaraženy dvě hrozně dlouhé jehly. Chyběl mu nos a v místě srdce se mu skvěla ohromná díra.

"Nemusíš se bát. Brzy budeš jenom moje." zaslech jsem hlas z vrcholu schodiště. Já ten hlas znal! Ano, naprosto určitě! Kdybych si jen vzpomněl...