Trust me

Kapitola šestnáctá

Shina

Jak Aizen řekl, druhého dne mě z nemocnice vyzvedl, hned ráno. Nestihla jsem se za Hichigem ani podívat, ale doufala jsem, že Sousuke dodrží své slovo a ještě mě za ním vezme. Neměla jsem, jak jinak se tam dostat. Byla jsem oděna do černého, vlastního oblečení - toho, v němž jsem byla na hřbitově a následně zkolabovala v restauraci. Netrápilo mě to, ale i tak bych si ráda hodila sprchu a oblékla se do čistého.

Seděli jsme v jeho autě a udržovali mezi sebou příjemné ticho. Nebylo třeba mluvit, cítili jsme pohodu a klid. Cesta nám ubíhala kupodivu rychle, ani jsem se nenadávala a zastavovali jsme na parkovišti u panelových domů. Takže Aizen žije v bytě?

Jako pravý gentleman mi otevřel dveře neprodleně poté, co sám vystoupil, a jakmile jsem byla venku, svého mazlíka zamkl. Tváře mi zahořely, když mě obdařil vlídným, hřejivým úsměvem a nabídl mi rámě. Nemohla jsem se neuculit, působil vážně kouzelně. Jako bratr by vůbec nemusel být špatný, no ne?

,,Bydlím v pátém patře... a nelekni se. Je možné, že tam budou dvě existence, vlastně jedna určitě," poučoval mě. Dali jsme se do pomalé, velice klidné chůze, za níž mi vysvětlil, kdo to v jeho bytě může být. ,,Vlastním malou kouli chlupů, zrzavou kočku. Je hodně mazlivá a má lidi ráda, ale padají z ní chlupy tak moc, že si říkám, jak to že ještě neopadala jako strom na zimu." Drobnému vtípku jsme se oba dva zasmáli. ,,No, a taky se tam může objevit můj nejlepší kamarád, spolužák ze střední. Jsme přátelé již dlouhá léta, takže on má klíč od mého bytu a já zase od toho jeho."

,,A není to na jednu stranu nebezpečný? Co kdyby se z něj vyklubal psychopat a chtěl tě v noci zabít?" přemýšlela jsem nahlas. Byly to nesmyslné spekulace v kruhu zábavy, ale i taková možnost se mohla stát. Ačkoliv na to byla šance asi jedna ku tisíci. Přesto tu ta šance byla a nebyla bych to já, kdybych ji s vážným pohledem, z něhož každý druhý umíral smíchy, nerozebírala.

Hnědovlásek zakopl, protože si všiml mého důležitého výrazu, nad nímž se začal chlemtat a málem kvůli tomu sletěl na tvrdý chodník pod námi. ,,Ty jsi vtipná holka." Vystoupali jsme po schodech, Sousuke mě pustil a ze zadní kapsy kalhot vytáhl klíče od vchodových dveří. ,,Už jsem zmiňoval, že bydlím v pátém patře...?"

,,A že já jsem ta vtipná," uculila jsem se a šťouchla ho do boků, nad čímž se zavrtěl, protože ho to zalechtalo. Takhle jsme se štípali a pošťuchovali se celou cestu výtahem. Pěšky jsme ani jeden z nás jít nehodlal. Nakonec asi byl moje krev, protože jinak bychom si tak dobře nerozuměli.

Vyšel ven jako první a v rychlosti blesku se přesunul ke dveřím, skoro jako kdyby použil nějakou speciální schopnost. Následovala jsem ho do bytu - tentokrát se zachoval jako gentleman a alespoň mi ty dveře podržel, ne jako ve výtahu, kdy mě s nimi skoro praštil. Kývnutím jsem mu poděkovala a zuté boty si urovnala stranou tak, aby nepřekážely.

,,Dáš si kafe?"

,,Ráda, díky," souhlasila jsem s jeho nabídkou. ,,Rozpustné s mlékem." Když už jsem tu byla jako oficiální návštěva, nedalo se odmítnout. Navíc jsem měla kávu v oblibě.

Udělala jsem krok, abych šla za ním do kuchyňky, kam se vypařil, ale málem jsem si zpřerážela nohy. Když jsem získala ztracenou rovnováhu, bez které bych nebyla schopná fungovat, shlédla jsem, abych zjistila, co se to na chodbě nachází. Málem jsem se roztekla roztomilostí. Byla to zrzavá kočička! Pokud si dobře vzpomínám, Aizen ji předtím zmiňoval. Byla tak rozkošná, upírala na mě své zelené, zkoumavé oči a mrskala u toho ocáskem. Byl by hřích ji nepodrbat.

Opatrně jsem si ji vzala do náruče a potěšeně se usmála, protože mi neodporovala a hlavičkou se mi otřela o tvářičku. Roztomilejší stvořeníčko jsem ještě neviděla. Po chvilce mazlení ve stoje jsem se s ní posadila a vůbec mě netrápilo, že sedím uprostřed chodby a v kuchyni na mě čeká můj starší bratr s hrnečkem voňavé kávy. Pro kočky jsem vždycky měla slabost, byly takový moje Achillova pata.

,,Shinoooooo," zavolal na mě za nějakou dobu Aizen nedočkavě sedící u stolu. Na dřevěném nábytku stály dva hrnečky, z nichž se ještě kouřilo. Nechyběla také nádobka s mlékem a skleněná mistička s kostkami cukru. Pod tím vším ležel hezký, červený ubrus, který krásně ladil s krémovými stěnami v místnosti. Nemohlo mi uniknout, že je celý byt stylizován do hnědé barvy a jejích odstínů. Moc se to povedlo.

,,Jsem na cestě," zasmála jsem se a položila kočičku na zem. Asi si mě oblíbila, neboť mě pronásledovala až k židli a jakmile jsem se usadila, vyskočila mi na klín. Chtělo se mi křičet ve stylu 'Kyaaaaa!', ale před Sousukem jsem si to nedovolila. Nemohla jsem si zkazit dojem.

Nějakou dobu jsme na sebe vzájemně hleděli a culili se jako idioti, než Aizena něco napadlo. Popřemýšlel o tom, načež se mě zeptal: ,,Chceš nějaké sušenky nebo tak? Myslím, že bych tady i něco takového našel, přestože se snažím žít spíše zdravě..."

,,Zdravě? Někdo z mojí rodiny a jí zdravě? No to není možné," prohlásila jsem s tichým, obdivným smíchem. Tady něco nesedělo, nikdo z našich nikdy nejedl extra zdravě, měli v oblibě spíše sladké. Začínala jsem si ho každou chvilkou oblibovat víc a víc. Bonusem byla jeho kočka, tou si mě úplně získal.

,,Jop, zdravě. Divný, co? Gin se mi pořád snaží cpát nezdravé věci, protože pro něj je ovoce a zelenina jedovatá." Při posledních slovech se kysele ušklíbl. Ichimaru byl občas vážně otravný, třeba když mu vnucoval brambůrky a další slané věcičky. Když už, tak Aizen radši svolil sladké než slané. Chutnalo mu více, čokoládu dříve považoval za svou ženu.

,,Gin?" povytáhla jsem nechápavě obočí. ,,To je kdo?"

Rozpačitě se podrbal ve vlasech a povytáhl koutky úst do úsměvu. ,,To jsem ti neříkal? Je to ten můj kamarád, který má moje klíče od bytu. Jak jsi o něm prohlásila, že může být nebezpečný..." Odmlčel se, jeho zrak padl na stříbrovlasou osobu vstupující do místnosti. Obrátil oči v sloup a s povzdechem sklonil hlavu. ,,A který se mi právě vloupal do bytu. Ahoj, Ichimaru, docela rušíš. Mám sestru na návštěvě."

Obrátila jsem se, abych spatřila zvláštního člověka. Ač se usmíval, při pohledu na něj mi přejel nepříjemný mráz po zádech. Byl vážně děsivý, skoro jako psychopat. To říkala tedy ta pravá, která v podstatě žije v domě plném psychopatů, s jedním občas laškuje a ještě k tomu sama není s nejlepším psychickým zdravím. 

,,Eh, ahoj...?" pozdravila jsem ho, ale vzápětí jsem toho zalitovala, protože se na mě zašklebil ještě víc. Jeho oči, které jsem skoro vůbec neviděla, jak přivřené je měl, působily dost nepříjemně, že mě tu vidí. To jsem mu snad mohla za tak krátkou chvíli začít vadit? Že by proto, že jsem byla jednou rozhodnuta poznat část své rodiny a jemu to přišlo nevhod? Přestávalo se mi to líbit.

,,Rád tě konečně poznávám, Shino," promluvil ke mně Ichimaru, k mému upřímnému šoku mě oslovil křestním jménem. Zachvěla jsem se, tohle nevypadalo vůbec dobře. Pojímala jsem zlé tušení. Co je to za člověka?

,,Nech ji být," sykl k němu Aizen, působil jako úplně jiný člověk. Jeho tvář byla z vteřiny na vteřinu chladná jako grónský ledovec, rysy mu ztvrdly. Vystrašil mě jeho vzhled ještě o dost víc, a to mě měl spíš uklidnit, neboť se mě Sousuke zastával. Za to jsem byla vděčná, protože jsem si toho byla vědoma. Mezi nimi bylo něco, a mně to došlo, o čem nechtěli, abych se dozvěděla. Nějaké tajemství.

Upjatou atmosférou se zavlnil Ginův pobavený smích. Bylo až trapné, jak se chechtal a popadal za břicho, přičemž jsme já a Aizen mlčeli. Nejraději bych se na místě propadla, změnila se na molekuly a vypařila se jako pára nad hrncem. Nerada jsem se dostávala do situací podobných této, kdy jsem pociťovala směs pohrdání a mnohem většího děsu.