Zdaryy.
Tak je tady po delší době další jednorázovka, tentokrát na přání a to pro nikoho jiného, než pro mou slečnu DarkRaime. Doufám, že se to bude líbit nejen jí, ale i vám ostatním a pokud budete chtít, můžete si o nějakou podobnou povídku také napsat.
Na obrázku samozřejmě YuKwon, pro ty, co ho neznají.
Tak to je z mé strany asi vše, budu ráda za votes, komentáře a follow. ^^
Leida, vaše I:Ro.
~~~~~~~~~~~
Se sluchátky v uších kráčí mladá, drobná tmavovláska po tmavých ulicích předměstí Soulu. Až po nosík červený zimou je zachumlaná v světle růžové šále a promrzlé ručky má schované v kapsách jejího černého kabátu. Po dlouhém pracovním dni, ze kterého má ovšem strašnou radost, si užívá krásy sněhem zapadaného města. Miluje zimu. Všechno jí to připomíná dětství, kdy se bezstarostně proháněla po zasněžených pláních a užívala si se svými kamarády nekonečnou zimní koulovačku. Lehce se pousměje nad těmito vzpomínkami a pokračuje svižným tepmem zpět směrem k domovu. Zima ale, kromě toho, že je krásná, je i krutá a někdy se ze snesitelného mrazíku stáva nechtěný pronásledovatel. Přesně tak tomu je i teď. I když je dobře oblečená, chlad jí dostíhá a ona se už nětěší na nic jiného než na to, až si doma užije horké vany, udělá si kakao se šlehačkou a v chlupatých ponožkách si zaleze do postele ke svému oblíbenému filmu se svými krysími společnicemi, které vlastní - dvě malé potkanky. Proto se rozhodne to vzít zkratkou kolem opuštěné továrny, kterou už dobře zná. Ale jenom přes den. Ve stínu obrovské budovy pokračuje až do chvíle, než se před ní ocitne mužská silueta. V ní to hrkne a na chvíli se zarazí. Ne, možná by přeci jen měla jít dál? Je to někdo, kdo jenom prochází kolem, stejně jako ona. Když se ta postava ale vydá k ní, zalekne se a otočí se na patě. Za jejími zády ale spatří další dva. Ne! Proběhne jí hlavou a ona se dá na útěk i když jak se zdá, není pro ní žadé cesty ven. Je obklíčena. Přesto se vydá na stranu směrem k domovu, kde stojí pouze jeden z nich. I ten ale stačí na zastavení jejího drobounkého tělíčka a ona se octne v jeho pevném sevření. "Ale notak, zlatíčko, přece bys nám nechtěla utéct." Zasměje se muž a přirazí jí ke zdi staré továrny. V jejích očích se značí strach, kterým je její tělo už doslova ochromeno, že ani není schopna se pohnout. Zmůže se jenom na slabé pomoc, které je sotva slyšet přes smích těch barbarů. Proč si vybrali zrovna jí? Proč si vybrali takový život? Nerozumí tomu, vždycky byla naučená lidem jenom pomáhat a i když věděla, že se po světě pohybují zločinci. Víčka stiskne silně k sobě, když se na jejím stehně octne ruka jednoho z nich. "Prosím..." Špitne tiše a po tvářičce se jí skutálí teplá slza. Její nohy slábnou a slábnou, že už jí nezbývá mnoho, aby se sesunula po tovární zdi k zemi a nechala je, ať jí prostě zabijou. Ale ona to nechce! Nemůže to dovolit. "Hej!" Ozve se z dálky a donutí jí to otevřít oči zrovna ve chvíli, kdy z ní ten jeden sundavá kabát. Stěží otočí svou hlavu tím směrem a když si uvědomí, že se její 'únosci' dávají na útěk, sesune se k zemi a složí hlavu do dlaní. Povyk, který u ní probíhá už skoro ani nevnímá, jediné v co doufá je, že už je to za ní a že ti tři kluci, které zahlédla stát na konci ulice jsou tu opravdu proto, aby jí pomohli. Za okamžik opravdu všechno utichne a ona slyší jen tlukot jejího srdce a její oddechující zachránce. Bojí se zvednout hlavu, stočená do klubíčka má pocit, že se přede vším může ochránit. Trochu sebou cukne, když na svém rameni ucítí dotek. "Jaehyo!" Osloví ho další a propálí ho pohledem. "Přece jí tu nenecháme!" Obrátí se na něj zpátky hnědovlásek rozhodně. "Taky že ne." Přitaká druhý v této debatě a vydá se k ní. Dívka se zalekne toho prudkého pohybu, který jí přiměl postavit se na nohy a zmateně zamrká. Nevidí na toho, co jí drží, jeho tvář je ve stínu budovy skoro až neviditelná a vůbec tomu nepomáhají ani sluneční brýle a kapuca, která hází do jeho tváře ještě větší stín. "Běžte zpátky k autu, už se o nás musí strachovat. Doběhnu vás." Sdělí skoro bez emocí svým dvěma spojencům, kteří jeho rozkaz uposlechnou a ačkoliv váhavě, vydají se k autu. Jeho hlas jí natolik fascinuje, že by snad byla ochotna mu věřit cokoliv a šla by za ním, jako malé dítě na bonbonek. Začne jí táhnout za paži pryč z té uličky, ve které vůbec není v bezpečí. Když se ocitnou na konci, postrčí ji pod lampu, on sám ale zůstane nadále skrytý ve stínu. Myslí si, že je to nejlepší, co může udělat. "Jdi domů. Nezastavuj se a neohlížej se." Promluví směrem k ní, otočí se a začne mizet ve tmě. "Ale..počkej!" Snaží se ho dívka ještě zastavit, on však nereaguje a pokračuje dál. Chtěla mu poděkovat, chtěla vědět, kdo jí zachránil, proč jí to nemůže být dopřáno. Malinkou chvíli ho pozoruje, než jejím tělem projede vlna chladu a ona si vzpomene na jeho slova, které se rozhodne uposlechnout.
