Story Of My Life

Jsem v Tom?

Pohled Mirky

Co to se mnou sakra je? Poslední dobou jsem nějaká divná. Celej den nedělám nic jinýho než to, že spim nebo jim. A když právě nedělám nic z toho, jsem na všechny pěkně nabroušená. Myslím, že trošku tuším, čím to je, ale nechce se mi tomu moc věřit. Čekala jsem až Zayn usne, odešla do koupelny a teď už jen čekám na výsledek. Poslední dobou je toho na mě vážně moc. Janinu napadlo pozvat sem Petra jako překvapení pro Simku, ale ona to vidí jako hotovou věc, takže je to zase všechno na mně. Do toho ještě musím myslet na to, co se děje se Slipákem, protože poslední dobou je hrozně mimo... a k tomu všemu ještě tohle. Nabaluje se to na mě jako včely na med.

Tak jo... moment překvapení... nádech, výdech. Dvě modrý čárky, tak tohle jsem přesně nechtěla! Né, že nechci mít děti, ale vždyť je mi dvacet. Dítě jsem vždycky plánovala až tak na třicátej rok mýho života a ne takhle brzo. Navíc, Zayn má svojí kariéru a určitě si jí nenechá zkazit jenom kvůli nějakýmu miminu.

„Sakra, to ne!" zaskučím si nahlas, svalím se na zem a opřu se hlavou o vanu.

„Všechno v pohodě miláčku?" Sakra... on nespí?

„Jo Zayne... hned jsem tam." Mám mu to říct? Určitě bych měla, ale až bude víc vhodná chvíle, teď ne... Nejdřív si to nechám projít hlavou a pak to teprv budu s kýmkoli řešit. Teď hlavně zahladit všechny stopy, nasadit úsměv a dělat, že se nic neděje...

Pohled Sim

Stojím před na červeno natřenýma dveřma do jeho pokoje. Nechci ty dveře otevřít. Vím, co mě čeká, ale zároveň mě něco uvnitř mě samotný nutí to udělat. A taky vím, že to udělám... stejně jako už nesčetněkrát předtím. Jsem uvězněná ve svojí minulosti a nepochybuju o tom, že to není naposled... Pokládám ruku na kliku a otvírám. Sedí tam s kamarádama uprostřed pokoje kolem stolu a něco si povídají.

„Ahoj lásko... co tu děláš?" zvedne se ze židle, jde mi naproti a objímá mě.

„Martine... chci si s tebou promluvit."

„No tak mluv!"

„O samotě..."

„Jestli chceš něco říct, řekni to teď, tady a přede všema. Oni jsou já, takže před nima můžeš říct cokoli." Malinko zaváhám, ale nakonec řeknu, už naučenou, větu...

„Fajn... už mě to nebaví. Nechci už takhle žít. Chci mít normální život bez drog a násilí."

„Takže jako konec?" vypadá docela vyrovnaně, ale já vím, že není. A když mu neodpovím, což přesně udělám, bude následovat křik a pak rána... a nejenom jedna. „Fajn..." otočí se na ty svoje kamarádíčky a zasměje se. Uteč! Rychle uteč! Moc dobře víš, co ti udělá, když tu budeš jen tak stát, tak se otoč a běž! Pozdě... stojím jak přibitá a sleduju, jak se otáčí. Jak se mění jeho vysmátej výraz a jak se zvedá jeho ruka, která se pomalu zatíná v pěst, nasměřuje se k mýmu obličeji a udeří. I když už jsem to zažila milionkrát, zaskočí mě prudkost tý rány a kácím se k zemi. Toho on samozřejmě využije a začne do mě kopat, při čemž používá i ne zrovna hezký slova. Už jako ze zvyku otvírám ústa, ze kterých vycházejí zbytečný prosebný steny. Nechápu, proč to říkám, když vím, že mi to stejně nepomůže. Zmítám se tam na zemi jako by mě posednul ďábel, převaluju se ze strany na stranu a cítím jak se mi po každé jeho ráně rozlejvá krev pod kůží. Podívám se na něho a potom na tu jeho společnost. Ta mrcha Heřmanová se mi směje do ksichtu... Jak já jí nesnáším! Stejně tak jako všechny ostatní v tejhle místnosti včetně sebe.