S hlavou v oblacích

(5.)

Jelikož jsem neuvěřitelně zvědavý člověk, hned teď jsem chtěla začít psát, abych začala to, co se mi přihodí v noci (nebo jsem aspoň tušila, že to takhle funguje).
Bohužel mé aktuální zaznamenávací pomůcky mohly být maximálně záda bráchy a můj nehet. Což jsem ovšem riskovat nechtěla. Ještě když můj bratr drží v ruce kopačky.
Využila jsem druhou možnost.
"Mami, jdu jen někoho pozdravit," oznámila jsem nejistě. Taky jsem měla proč. Tahle možnost totiž byla stejně riskantní, jako ta první.
Přišla jsem za nepříjemně tvářící se paní.
"Grhm, grhm," odkašlala jsem si. Ve skutečnosti se mi ale podařilo napodobit zvuk motorové pily.
Paní se neochotně otočila.
"Dobrý den," snažila jsem se jí pozdravit, co nejnevinněji a nejmileji to šlo.
"Potřebuješ něco?
"Chtěla bych jen pozdravit Adélku."
"Žádné blízké nemá a s žádnými cizími lidmi se nestýká. Je mi líto, ale nemohu vám dovolit.." když v tom se za zády objevilo zářící dítko.
"Mám i berušku," řeklo a sklopilo zrak.
"Cože? Přestaň fantazírovat. Máš dočista prázdné ruce! Běž za ostatními. Slečna je na odchodu!" prohlásila paní vysoká, jako rozhledna a podívala se na mě, jako bych byla ten nejlacinější výhled, který mohla "ubohá" rozhledna schytat.
"Beruška je lehká, Thei. Pomůžu ti s ní."
Řekla mé jméno. Ví, kdo jsem. To mi do mé totální zmatenosti stačilo. Usmála jsem se na Adélku a prohlásila: "To by mi bylo velkým potěšením."

Zpět k rodině jsem se vrátila právě včas.
Byli jsme na odchodu a já se těšila, až budu mít na ruce slunéčko sedmitečné.
Ale co jsem chtěla udělat ze všeho nejvíc, bylo podělit se o mou zkušenost s Jonášem.