Ahoj :3
Jen sem chci ještě napsat, že flashback budu označovat ★☆★, jak na začátku, tak na konci a to, co se bude dít v "součastnosti" příběhu bude napsaný tučným písmem (jen, abyste to pochopili) :) ;) :D
Snad se vám tahle kapitola bude líbit :))
*z pohledu Ann*
*Flashback*
"Nicku! Prosím, já se bojím!" křičela na svého bratra malinká holčička sedící namáčklá v rohu. Chlapec i přes její prosby otevřel šatní skříň. Holčička okamžitě zavřela oči a plakala. Chlapec dveře zase zavře a otočí se na ní. "Ann. Nikdo tu není. Říkal jsem ti to hned. Náš dům má alarm. Kdyby se někdo dostal dovnitř, věděli bychom to." snažil se ji uklidnit, ale ona plakat nepřestávala. Došel k ní a sedl si tam. "Neplakej" zašeptá. Dívka se na něj podívá a popotáhne. "Nicku. Vážně tu někdo byl. Koukal tam od té skříně a pak když jsi přišel, najednou zmizel." Nick ji objal. "Je to dobrý. Nikdo kromě mě tu není." usmál se do dívčiných blonďatých vlasů.
★☆★
Otevřela jsem oči. Viděla jsem rozmazaně. Třeštila mi hlava tak, že se to nedalo vydržet. Skulila jsem se do klubíčka, zavřela oči a znovu omdlela.
★☆★
Z přemýšlení mě vytrhl zvuk ze zdola. Znělo to, jak kdyby někdo za sebou zavřel domovní dveře. Ale rodiče to být nemohli. Nikdo kromě mě tu nebyl a rodiče se měli vrátit až zítra večer. Kdo to tedy může být? Vstanu a jdu se tam podívat. V ruce držím mého staršího bráchy baseballovou pálku. Pomalu jsem odsunula posouvací dveře a s baseballovou pálkou nakráčela přímo do obýváku. Nikdo tam nebyl. Otočila jsem se a už už šla zpět do pokoje, když jsem si všimla malého světla, vycházejícího z kuchyně.
Napřáhla jsem se k "odpalu" a pomalu tam šla. Jemně jsem nohou odstrčila dveře a náhle se mi naskytl pohled na to, co se dostalo dovnitř. Vyděšeně jsem otevřela ústa a upustila baseballovou pálku na zem.
Vzpomínka se náhle změnila v jinou...
Opáchnu si obličej a pak si ho usuším do ručníku. Odložím ručník a zahledím se do zrcadla. Zarazím se, když spatřím za sebou postavu té ženy. Stála až u zdi a řezala se nožem do rtů, ze kterých jí vystříkla krev a začala odkapávat na krémové dlaždičky.
Rychle se otočím, ale už tam není. Podívám se na zem, kde stála. Byla tam její krev. Rychle jsem utíkala ke dveřím. Otevřela jsem je a vyběhla ven. Zabouchla jsem je za sebou, zklouzla po nich dolů a opřela jsem se.
★☆★
Zasténala jsem nad touto vzpomínkou. Přetočila jsem se na druhý bok. Na otevření očí jsem neměla sílu. Další vzpomínky se rychle vraceli, jedna za druhou.
★☆★
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se ho. On se na mne usmál sklonil se ke stolu a začal jezdit po písmenkách: MICHAEL
"Kolik by ti bylo, kdybys neumřel?" odpoví: 29
"Kolik ti bylo let, když jsi umřel?" odpověď zněla: 18
Na to se zamračím "Jak jsi zemřel?" šipkou přejel přes písmenka: AUTONEHODA
