MY EVERYTHING

7. kapitola

1. října 2015

Probudila jsem se o půl čtvrté ráno a běžela jsem na záchod, vyzvracet se. Po půl hodině jsem se vrátila do pokoje a už jsem nemohla usnout. V sedm přišla mamka, jako každé ráno, když vstáváme do školy. ,,Dobré ráno broučku, vstáváme!" vytáhla žaluzie a podívala se na mě ,,Je ti dobře, Ellis? Jsi celá bílá" ,,No, o půl čtvrté jsem zvracela. Ale už je mi fajn, do školy normálně půjdu!" usmála jsem se na ni a posadila se na postel ,,No to teda nepůjdeš, ještě mi tam někde zkolabuješ, to tak." zaťukala si na hlavu, usmála se a odešla. V podstaě ani nevím, jestli jsem ráda, že jsem doma, nebo ne. Zpátky jsem si lehla do postele a zachumlala se do vyhřáté peřiny. Asi jsem musela usnout, jelikož mě mamka probudila, když vešla do pokoje ve třičtvrtě na osm, že odjíždějí. ,,V kuchyni jsou rohlíky, piškoty tam asi taky jsou a čaj si udělej kdyžtak jen černej." ,,Mami, je mi 17, nejsem nemocná poprvé." ,,Nojo,nojo, tak ahoj." ,,Zatáhni mi ještě prosím žaluzie" usmála se a zatáhla je. Po chvíli jsem si uvědomila, že je mi fakt špatně. Posadila jsem se na postel a snažila jsem se to rozdýchat. Bylo mi to k ničemu, na záchod jsem běžela znovu, a pak znovu a znovu. Když jsem se snad naposled vrátila z koupelny do pokoje, bylo půl dvanácté. Už mi bylo líp, ale radši jsem nic nejedla. Vzala jsem si knihu, kterou jsem se snažila číst asi před dvěma týdny. Lehla jsem si do postele a pípnul mi mobil.
Riley: Dobré dopoledne spáči, co že nejsi ve škole? Turner něco říkal, že ti není dobře.. Když jsem si zprávu dočetla, culila jsem se jak malý dítě. Přestože mi nebylo nejlíp, tohle mi radost udělalo.
Já: Ahoj, jojo, je mi špatně. Asi mu volala mamka. Co Karin?
Riley: Tak se uzdrav :) nic jsem jí neřekl, teď děláme tu seminárku, tak sedím s tím Davidem Kodrákem.
Já: Aha.. No hele užijte si to, já jdu spát.. Zatim :)
Riley: Mě tu necháš takhle samotnýho, pff, tak ahoj :D :)
Opravdu jsem chtěla usnout, ale nějak se mi to nedařilo. Vzala jsem si tužku a papír a snažila jsem se něco namalovat. Nejdřív jsem jen čmárala rysy budovy, kterou jsem viděla ve snu. Byla veliká, ve tvaru U. Měla pět pater, všude byly okna. Kolem ní bylo parkoviště, přeplněné auty, jen pár volných míst pro vozíčkáře.
Má kresba skončila jako vždy jen černobílá, tentokrát jsem pár vystínovaných rysů a obrys měla tenkým fixem. Po asi hodině malování jsem usnula, vzbudil mě zvonek v 15:49. V pyžamu jsem seběhla schody a otevřela dveře.
,,Dobrý den."
,,Dobrý den, máš doma rodiče? Mají tu balíček na dobírku."
,,Bohužel ne, jsou v práci. Ale mohla bych to převzít já?"
,,Máš občanku?"
,,Ano, mám." byla to pošťačka. Nějaký velký balík, musela jsem to i zaplatit ze svého, 989 Kč. Mami, co jsi to kupovala?
,,Tady to máte, kde to mám podepsat?"
,,Tady dole. Děkuju Vám, nashledanou!"
,,Nashledanou!" když mi dala balík do ruky, málem jsem ho upustila. Položila jsem ho na zem. Nevím, co v něm bylo. Ani jsem neměla potřebu hrabat se v tom, rozdělávat ho. Nechala jsem ho tedy dole pod schody. Došla jsem zpět do pokoje a dala jsem na stůl už hotový výkres. Přemýšlela jsem, co je to za budovu. Přestože je to jen dům ze snu, měla jsem pocit, že jsem ho někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout kde. Položila jsem ho na poličku, vedle dvou fotek v rámečku s holkama a svíčky. Uvědomila jsem si, že za rámečky mám Rileyho krabičku s cigaretami. Zamyšleně jsem rámeček vzala do levé ruky a pravou vzala krabičku Camel. Otevřela jsem ji, bylo v ní 9 cigaret. Naposledy jsem měla cigaretu asi v 9.třídě, od té doby jsem ji neměla, ani jsem něměla potřebu nebo nutnost kouřit. Položila jsem rámeček zpět na poličku a vyndala jednu cigaretu. Upřeně jsem na ni koukala, vybavil se mi Riley, jak seděl na lavičce a v ruce jednu držel.
,,Ahoj Ellis, jsem doma!" mamka přišla z práce. Kurňa. Rychle jsem uklidila cigaretu do krabičky a tu dala zpět za rámeček. ,,Ahoj!" zavolala jsem. Přišla ke mně do pokoje a sedla si na postel.
,,Už je ti líp? Jedla si něco?"
,,Líp mi je. Ale nic jsem nejedla. Jo a byla tu pošťačka, máš tam nějakej velkej balík, podepsala jsem jí papír o převzetí a zaplatila jsem za tebe 989 Kč." začla jsem se smát.
,,Dobře, dobře." usmála se a odešla. V tu chvíli jsem si oddychla, přestože jsem tam krabičku měla už dva týdny. Po chvíli mi mamka přinesla čaj s piškotama. Sedla jsem si na postel a zapla si iPad. Pustila jsem si písničky na Spotify a otevřela facebook. Napsal mi Riley: Ahoj marode, asi je blbá otázka, jestli půjdeš ven, viď? :D
Já: Ahoj, no trochu jo.. :D
Riley: Tak příště :)
Já: Ale nechceš se stavit? Sice doma je mamča, ale zeptám se :)
Riley: A není to blbý..?
Já: Ne:D počkej chvilku
Mamka mi to překvapivě dovolila. Bylo půl šesté, tak tu může být tak do osmi. Rileymu jsem to samozřejmě hned napsala, prý tu do deseti minut bude, a taky, že byl. Dveře mu otevřela mamka, abych nemusela vstávat. Trochu dělá, jak kdybych měla 40° horečky. Mamka ho dovedla ke mně do pokoje a nechala nás tu. Riley si vzal židli od stolu a dal si ji blíž k posteli.
,,Tak jak ti je?" usmál se na mě tím jeho typickým úsměvem. ,,Už líp, ale do školy prej ještě nepůjdu" úsměv mu trochu klesl. ,,Přece to tam vydržíš, ještě jeden den." celé ty dvě hodiny, co u mě byl, jsme si povídali o škole, o filmech, zpěvácích, hudbě, a trošku jsme i drbali naše školní 'modelky'. Hodně jsme se nasmáli. ,,Asi už půjdu, aby si mohla jít spát a pak mohla jít do školy." celou dobu si ze mě musí nějak utahovat. Vstala jsem z postele a šla s Rileym dolů. Obul si boty, rozloučil se s mojí mamkou a byl na odchodu. ,,Nepřišel si ještě s bundou?" vzpomněla jsem si ,,Ajo, mám ji u tebe na židli." ,,Přinesu ti ji, počkej chvilku." rychle jsem vzala bundu a chtěla jsem mu do kapsy vrátit krabičku s cigaretami. Abych nahoře nebyla moc dlouho, špechala jsem. Když jsem zapínala kapsu od bundy, smekla jsem se na schodech v tlustých teplých ponožkách a spadla jsem. ,,Ellis!" vykřikl Riley. Přiběhl ke mně a pomohl mi sednout si. ,,Jsi v pořádku?!" Jeho vystrašený výraz se mi líbil. ,,Jojo, jsem v pohodě." usmála jsem se, přestože mě bolela hlava. Vstala jsem a i Riley se usmál. Vzápětí, co jsem se postavila na nohy, jsem omdlela. Přiběhla mamka a nevěděla, co se stalo. Když se snažili zvednout mě, všimli si mé rozražené krvácející hlavy. Mamka hned vytočila 155 a přijela záchranka. Naložili mě do auta, ale já už jsem nevěděla, co se stalo. Cestou na mě mluvili, svítili mi do očí a zavazovali mi mou hlavu. Celou dobu mě Riley držel za ruku. Když mě přendali na jiné lehátko, zeptala jsem se.
,,Jsme ve škole?" a Riley mi odpověděl.
,,Ne, v nemocnici."