S hlavou v oblacích

(6.)

Já: 15:00 naše místo
Jonáš: Tak to musíš trochu přidat do kroku, Snílku.

Jonášovi jsem řekla všechno a právě on by mě, jako jediný, za nic neodsuzoval.
Zase jsem upřeně koukala na mé oblíbené pískoviště a najednou jsem ucítila ruku v té mé.

Když jsem se nadechovala, že něco řeknu, udělal to za mě někdo jiný.
"Přijdeme na to, neboj," řekl a zakřenil se.

Doma, pokaždé, když jsem si na to vzpomněla, mě zavalil pocit tepla, i když mi v pokoji nefungovalo topení.
"Mamíí?" zakřičela jsem přes celý dům.
Žádná odpověď.
"Máámíí?!" tohle už napodobovalo nejvyšší rámec ječení.

Neochotně jsem se zvedla z postele a sešla ze schodů.
"Volání kukačky? Copak potřebuješ, beru?"
"Mohl by u nás Jonáš zítra přespat?" řekla jsem opatrně a mamka pozvedla obočí.
"Prosím...jsou prázdniny.."přidala jsem na naléhavosti. Nemusela jsem zmiňovat, že je to kamarád, a že se nic nestane, protože u nás Jonáš nebýval málo. Mamka spíš nechtěla přestat chodit doma jenom v kalhotkách a tričku.
"Tak dobře, ale nechci tu žádnej binec a brzo spát!"
Jít "brzo spát" nám nebude dělat problém, protože Jonáš chtěl stejně, jako já potkat holčičku. Už jsme měli vymyšlené, jak to uděláme a mohli jsme jenom doufat, že to bude fungovat.

-

"Co si dáte na večeři?" mamka se marně snažila napodobit starostlivou matku. Vlastně to vyznělo nějak takhle: "Co vám budu muset hodit na talíř?
"Nic, paní Ballová, děkujem. My si objednáme pizzu."
"Kolikrát jsem ti řekla, že mi můžeš tykat, Jonáši?"
Než to ale mamka dořekla, už jsme byli v půlce schodů, když jsem najednou zjistila, že ležím na zemi. Zakopla jsem a Jonáš z toho očividně měl druhé Vánoce.
Nevydržela jsem to a taky jsem vyprskla.
"Tak mi aspoň pomoz!" vykřikla jsem za neustálého smíchu.
"Ovšem, má paní." řekl vznešeně a začal mě zvedat. Maty kolem nás prošel s pohledem "co to je sakra za lidi?" aka. "tohle je moje sestra?" a vyděšeně se kouknul na mámu, která jen pokrčila rameny.