Rukopisy pastora

Kapitola 14. Staré koleje

Sledoval jsem, jak Serafína volně postává u jednoho z dolů. Obezřetně šetřila jednu nohu, ukázalo se, že má krom jiného ještě natažený sval, ale v chůzi jí to očividně moc nezabránilo. Připadala mi jako z divokých vajec, kdybychom to s Inomi ihned nezatrhli, tak by ještě chodila na dřevo a pro vodu.
Po chvíli váhání jsem k ní přišel. „Dobré ráno." Pozdravil jsem.
„Dobré ráno." Hlesla nějak zasněně. „Jak to, že nejsi s ostatními?" Ptala se dřív, než jsem se zmohl na slovo já.
„Přišel jsem se tě zeptat na to samé." Opáčil jsem.
„Nemám hlad." Vydechla a svezla se na zem. Zády se velmi opatrně opřela o skálu.
„Ještě to bolí, viď?" Bylo to konstatování faktu, ne otázka. V očích se jí zrcadlily slzy. Očividně je nechtěla mermomocí pustit ven.
„Spíše vzpomínky, než tohle." Poznamenala s pohledem na zlomenou ruku. „Tělo se zahojí, to, co jsem prožila... nejsem si jistá."
„I jizvy blednou." Nadhodil jsem první, co mě napadlo. Nejspíše to bylo i to nejhloupější...
Instinktivně zvedla dlaň ke své tváři. „Co když mu nedokážu odpustit?"
„Komu?" Nechápal jsem.
Zvedla ke mně zkoumavé oči. „Co si myslíš o princi?"
Zamračil jsem se. „O Sunbästienovi? Je zvláštní. Jeden by řekl, že když má někdo takového otce, jako on, tak bude mít k věřícím dobrý vztah. Chápu lidi, co ho nemají zrovna v lásce."
„Co si o něm myslíš ty?" Opakovala neústupně.
„Že se vydal špatnou cestou." Odvětil jsem celkem spokojený s odpovědí.
Serafína smutně sklopila hlavu. „Nevím, jestli dokážu odpustit jemu."
„To spoustu lidí." Ušklíbl jsem se.
„Vyrostla jsem v paláci." Spustila tak tiše, že jsem jí skoro nerozuměl. „Byl to můj nejlepší přítel a pak mě vyhnal." Za tu krátkou větu jí zradily oči a vytryskly z nich slzy. „Vyrůstali jsme spolu. Mí rodiče byli na té lodi, kde zemřeli král s královnou. Prakticky mě vychoval! A pak mi řekl," schoulila se do malého klubíčka. S celkem roztříštěnými pocity jsem ji objal. „Řekl mi, že mě nesnáší a už mě nikdy nechce vidět." Dokončila.
Chtělo se mi zavolat Kalu. Na tohle měla rozhodně lepší kvalifikaci, než já. Co jsem měl dělat? Konečně mě napadlo tuhle otázku směřovat k Pánu.
„Ty víš, že mu můžeš pomoc." Vyrazilo ze mě ani jsem nevěděl jak. „Víš to celou dobu, tak se neboj. Pán tě nikdy neopustí. On tě má rád."
Cítil jsem, jak se pod mou rukou chvěla. Při asi třiceti stupních. To jsem jednoduše nemohl svést na zimu.
„Díky." Vzdychla, když se trochu uklidnila. „Hodně to pro mě znamená." S tím se zvedla a odešla. Nejspíše za Inomi, protože se jí začal rozvazovat jeden z obvazů.
Ještě dlouho jsem se díval směrem, kterým odešla. Dlouho ve smyslu deseti vteřin, než Kala zjistila, že nic nedělám.
„Tak já musím na dřevo a ty tu jen tak sedíš?!" Vyjekla po mně.
Věnoval jsem jí zářivý úsměv. „Můžeš si za to sama."
Uraženě si založila ruce v bok. „To bylo dávno. A vůbec jsi to tehdy nemyslel vážně!"
„Co ti na: Myslím to vážně. Připadá..."
„No fajn, fajn." Ustoupila. „Ale pořád nás všechny sekýruješ, že jsme líní a teď tu sedíš a nic neděláš. Máš jít příkladem."
Prohrábl jsem si vlasy a ukázal na několik plných věder s vodou. „Ale já něco dělám. Momentálně přemýšlím."
Kala napnula všechny svaly. Kdybych řekl ještě jedno slovo, tak by vodu vylila, tím jsem si byl jistý. Raději jsem se zvedl a společně jsme se vydali k lesu. Měl jsem starostí nad hlavu. Zase. Ne tak se ještě hádat s mou zástupkyní.

Vrátili jsme se až k večeru s plnou náručí dřeva. Kterého bylo v táboře jako obvykle zoufalý nedostatek. Ovšem po hodně dlouhém rozhovoru na téma: proč pořád nosíš tu černou halenu, když ti ta bílá sluší víc, jsem se rozhodl to ignorovat.
Mile mě překvapilo, že mezi těmi, co seděli u ohně, je taky Serafína. V celkem těsném obležení menších dětí, které se vyptávali na život v paláci. Nedivil jsem se jim, přesto bych byl raději, kdyby to nedělali. Serafínin domov bylo ovšem velmi bolestné téma, na které by se nemělo upozorňovat.
To už se na nás vrhlo pár dospělých a okamžitě nám přebrali dřevo. Skomírající oheň se rozhořel plným plamenem. Přisedl jsem si k Serafíně a Tavaril. Ty dvě se očividně dobře spřátelily, jak se ostatně dalo očekávat.
„Tak hraješ už?" Popoháněla mě Kala a už jsem měl v ruce kytaru. Prsty okamžitě zaprotestovaly, ale vzhledem k tak významnému osazenstvu, jsem se na ně vykašlal.
O minimálně třicet chvál později odvelela Inomi Sárichu se Serafínou do postele. Nejraději bych k nim přidal i Kalu, která neúnavně listovala ve zpěvníku. Zkrátka se nepoučila ze včerejška, předvčerejška, ani uběhlého měsíce. Na druhou stranu už mě za tu dobu dvakrát vzbudila ve čtyři ráno...
„Tuhle." Navrhla Kala a předložila mi snad poprvé lehkou chválu. Lehká byla v normálním tempu, jenomže se ukázalo, že je to mnohem větší legrace, když ji zpíváte padesátkrát po sobě tak, že vám skoro nejde rozumět.
Asi měla pravdu, protože ke konci jsme se už jen smáli, až na pár mladých jedinců, kteří to brali smrtelně vážně a málem si zničili hlasivky.
„Měli bychom jít spát." Poznamenal jsem trochu nesměle. Samozřejmě jsem sklidil pohrdavý pohled Kaly a pár jejich přívrženců. Jak by oni mohli být unavení? Vždyť se probouzí jako poslední nehledě na to, co se kolem nich děje...
„Kalo, Serafína šla spát, nemůžeme ji rušit." Zkusil jsem to zahrát na malou dívenku, ale rozhodně to nezabralo tak, jak jsem očekával.
„Slyšíte, musíme víc nahlas, ať nás ty dvě slyší!" Zavolala Kala.
Většina lidí ji poslechla. Celkem bych si přál její autoritu. Neměl bych ji já mít větší? Napadlo mě, ale urychleně jsem to zamítnul. Byla starší, zkušenější a... počkat, tábor byl můj. Protočil jsem oči a pokusil se usadit na provizorní lavičce pohodlněji.
Nějak se vedle mě objevil Derik. Přes ruku se mu táhl dlouhý šrám, který ve světle ohně slabě zářil. Minimálně tahal pozornost. A ten fujtajbl kterým to Inomi natřela ještě větší.
„No neříkej, že ti to taky nevoní." Zaskřípal zuby, když si všimnul mého protáhlého obličeje. „Dobrovolně to na té ruce nemám, celkem mě udivuje, že tě tím nenapatlala taky. Pěkných pár úderů jsi taky dostal."
Pohledem jsem zašátral k obvázané holeni. Ano, když mi to tam patlala, tak to páchlo příšerně. Kouzlo bylo v tom, že od té doby jsem tu mastičku, nebo co to bylo, neviděl. Zkrátka jsem si nohu vždycky obvázal sám a na pomoc ostatních (a na ten puch) jsem se vykašlal.
„No co koukáš?" Zatřásl se mnou asi o vteřinu dřív, než by to udělala Kala, protože jsem zrovna nic nehrál.
„Na to musíš chytře." Stihl jsem ještě říct, než jsem byl zaúkolován hraním.
Skončili jsme až o hodinu a půl později, protože nám zhasl oheň. Opravdu zhasl, protože bylo za a, pozdě, za b, měli jsme málo dřeva. Tak nějak mi přišlo, že to bylo i dobře.
Hlouček se svorně rozpustil. Zůstali jsme jen já a Kala, což bylo velmi podezřelé.
„Copak? Chceš, abych ještě hrál?" Nechápal jsem.
Zakroutila hlavou a několikrát se rozhlédla kolem sebe. „Není ti nic?"
Údivem jsem pootevřel pusu. „Co by mi mělo být?"
„Derik je pěkně dotlučený a tebe jsem u Inomi od toho vašeho slavného příchodu neviděla." Vysvětlovala zaraženě.
„Ale Kalo, přece by ses nebála o starého pastora." Zasmál jsem se přidušeným smíchem.
Sjela mě přísným pohledem. „Jen jsem chtěla být milá." Odsekla.
Odložil jsem kytaru a vzal ji za ruku. „Mám jen pár celkem plitkých ran a cosi s nohou. Nic mi není."
„Cosi s nohou?" Opakovala nedůvěřivě.
„Chodit, jak vidíš, můžu." Snažil jsem se zakrýt fakt, že vlastně nevím, co se mi s ní stalo. Prostě nějak divně otekla. Inomi pro to měla jakýsi nepochopitelný název, ale ten jsem si jednoduše nezapamatoval.
„Normální člověk jen nechodí." Oponovala s jakýmsi náznakem úlevy v hlase.
„A odkdy jsem já normální člověk?" Namítl jsem zvesela a vsunul kytaru do pouzdra. „Neměl o mě obavy, je to zbytečné, Kalo. Jsem lepší bojovník, než ty kuchařka."
Naštvaně mě praštila do hrudi. „Že se nestydíš." Sykla.
„No co? S mečem jsem úžasný." Bránil jsem se.
„Úžasně otravný. Ale to i bez něj." Neodpustila si.
„Na rozdíl od tebe, co?"
Založila si ruce v bok. „Chceš snad říct, že já jsem otravná?"
Odvážně jsem přikývl. Což jsem neměl dělat. Netrvalo ani nanosekundu a už jsem se válel v trávě. Kala se skláněla nade mnou a mnula si malíček.
„Ještě si kvůli tobě polámu nehty." Hudrovala dál.
Vleže jsem si dal ruku na srdce. „To bych si v životě neodpustil."
Následovala další rána. Nebolelo to, ale přesto jsem měl nepříjemné nutkání udělat mezi námi bezpečnou vzdálenost. Ona nebyla slabá a věděla to o sobě. Kdyby chtěla, tak by mi možná dokázala ublížit.
Narovnala se v celé své výšce. Blonďaté vlasy jí z pevného copu spadly na ramena. V očích jí mírně zajiskřilo. „Já ti dám ničit mi nehty." Prskla.
Neudržel jsem se a vyprskl smíchy. Po chvíli se ke mně přidala a celkem ochotně mi pomohla na nohy. Dávala při tom až příliš velký pozor na to, jestli stoupám na obě chodidla. Jen tak mimochodem jsem přenesl váhu na tu zraněnou nohu, při čemž jsem musel zatnout zuby, abych nevyjekl, ale ji to očividně uklidnilo.
„Takže zítra ve čtyři?" Zeptala se sladkým hlasem.
„Opovaž se!" Pohrozil jsem jí a oba jsme se vydaly do postelí.