Rukopisy pastora

Kapitola 15. Proroctví

       „Nikdy bych nevěřil, že nepochopíš sarkasmus." Komentoval jsem vycházející slunce po boku Kaly.
Vzbudila mě snad ještě před čtvrtou. Na druhou stranu, z postele jsem se vyhrabal asi tak v pět, což už se dalo snést. Společně se mnou se probudila i Inomi a služba, která nám měla zajít pro jídlo.
„Já ho pochopila, jen využila ve svůj prospěch." Opáčila Kala a dál hleděla na východ.
„A co takhle v prospěch unaveného pastora?"
Po tváři se jí mihl jemný úsměv, ale jinak neobvykle mlčela.
„Dobré ráno." Ozvalo se za námi.
Naráz jsme se otočili na Serafínu. Stála opodál a k mému údivu se o nic neopírala.
„Dobré ráno." Pozdravili jsme souhlasně. „Už je ti líp?" Pokračovala Kala a zvedla se, aby si ji mohla pořádně prohlédnout.
Serafína váhavě zvedla ruku. „Vypadá to, že nakonec nebyla zlomená." Poznamenala klidně.
Kala mávla rukou. „I kdyby byla, tak pro Pána není nic moc těžké."
„Máš pravdu." Přitakala zvesela. „Ale ještě s ní raději nebudu hýbat. Pořád to bolí, jen o dost míň."
Souhlasně jsem pokýval hlavou. Byl jsem tak rád, že je té malé lépe. Nechápal jsem, jak mi za ty dopisy mohla přirůst k srdci, ale tak nějak se jí to povedlo.
Serafína mě najednou probodla podivným pohledem. „Tavaril s námi chce po snídani mluvit. Prý máme přijít za důl a je to důležité." Prohlásila.
Kala se zamračila. „Co se děje?"
Pokusil jsem se zakrýt vlastní obavy a s předstíraným nezájmem jsem mávl rukou. Měl jsem neblahé tušení, že jde o ten výlet k učitelům a to se mi zbla nezamlouvalo. Už jenom ta představa, že bychom se měli vydat démonům vstříc, mi naháněla dost nepříjemný strach.
„Co se děje?" Opakovala Kala podezíravě a klepala při tom botou o zem.
„Včas se dozvíš." Odbyl jsem ji. „Snad si nemyslíš, že se tajemství a náhlé přepadovky líbí jenom tobě." Dodal jsem, když se dlouho nepřestala tvářit jako hodně naštvaný kaktus.
Toto upozornění ji sice náladu očividně nijak zvlášť nevylepšilo, ale už jsem alespoň neměl pocit, že mi chce na místě vyříznout mozek a vyčíst v něm, o co jde.
Z přístřešků se začali trousit hladovci na snídani. Velmi ochotně jsem se k nim přidal. Jediné, na co jsem byl ochotný myslet, byl chleba s marmeládou. Naprosto ideální snídaně. Teda když pomineme počet havěti, kterou jsem při tom musel připlácnout, nebo alespoň odehnat.
Navíc si ke mně přisedl Carlos s Derikem, což mi zabezpečovalo alespoň relevantně normální konverzaci, která vylučovala to, co jsme měli na sobě za oblečení.
„A kde ses vůbec učil bojovat ty?" Ptal se zrovna Carlos Derika.
Pokrčil rameny. „Když jsem byl malý, tak jsem chtěl být vojákem, takže jsem se to učil."
„Proč se jím nestal?" Zajímal jsem se a uchmatl při tom další chleba.
„Bylo to moc náročné a mi se nechtělo chodit do školy." Odpověděl přes pořádné sousto, takže bylo rozumět jen nezřetelné: „Hyo ho hoc háohné a hi se heheo hoid ho hoy."
Tato odpověď nám ale oběma úplně stačila. Koneckonců... každý malý kluk chtěl být vojákem.
Ale to už se mi do zad opřel mučící pohled Serafíny a já se pro jistotu vzdálil ke skupince tří dívek.
„Jdeme." Oznámila Tavaril.
Kdybych ještě nedojídal poslední sousto, tak bych otevřel pusu. „Cože?" Vykoktal jsem zaraženě.
„Musíme jít." Opakovala dívka. „Nemáme čas."
„Musíme jít kam? Nemáme čas na co? O čem to mluvíš?" Snažil jsem se odporovat nevědomostí.
„K učitelům." Vysvětlovala Sáricha a probodla mě pohledem. „A spěcháme, protože démoni už jsou za hranicemi a my se tam prostě musíme dostat."
„Do severních hor?" Hlesl jsem. „To je několikatýdenní cesta. Nemůžu tu nechat celý tábor."
Tavaril mě zastavila pohybem ruky. „Nechceme slyšet tvoje výmluvy. Jen ano, nebo ne."
„Já mám na výběr?" Ušklíbl jsem se podrážděně.
„Přesně tak." Přitakala Sáricha. „Každý má na výběr, ale pokud to neuděláš..."
„Tak jsme nahrané." Doplnila Tavaril.
Sklopil jsem oči k podlaze. „Dáte mi čas do večera?" Byla to podivná prosba. Vlastně to bylo celé podivné, vždyť měli dohromady let, to co já sám. Ale přesto...
„Máš čas do rána. To odcházíme." Usmála se Tavaril.
Chvíli jsme tam ještě stáli, než se dívky vydaly zpátky. Ještě se za mnou otočila Serafína. „Je to můj domov. Prosím." Špitla a doběhla ty dvě.
V hlavě se mi hádal rozum s jakýmsi divným nutkáním poslechnout je. Pak mě něco napadlo. Málem jsem vystartoval v plném sprintu, ale to by působilo nanejvýš podezřele. I tak jsem ke svému příbytku doběhl.
Okamžitě jsem prohrabal nejbližší brašnu. Byla tam asi polovina papírků, co by tam správně měla být. „Kalo!" Protlačil jsem skrze zaťaté zuby.
„Už ti je nesu." Hlásila a podala mi pořádnou hrst bílého materiálu, který možná měl připomínat papír. „Trochu jsem na nich usnula." Přiznala se nedobrovolně.
„Ach jo." Vydechl jsem zoufale, ale dál jsem to raději nekomentoval. Vážně jsem na ni neměl nervy.
Seděl jsem tam asi půl dne a probíral se částmi Písma. Jenže se mi zdálo, že nemám šanci na něco narazit. Koneckonců, Písmo šlo jaksi chronologicky a většina lidí si pamatovala jen ten začátek. Už jenom proto, že se ke zbytku nedostali...
K večeru jsem našel asi tři věty, které by mi mohly pomoci v rozhodování.
Vydají se na sever, jak řekl prorok a cosi rozmazaného.
Bude jich pět, jak pravil zákon.
A pochyby přijdou a zase odejdou v nekonečném cyklu.
Opakoval jsem si to pořád dokola, hlavně tu poslední. Ale pořád se mi nějak nedařilo tomu přijít na chuť. Nechtěl jsem je tam pustit. Ale už vůbec jsem je tam nechtěl pustit samotné. Doufal jsme, že je přesvědčí alespoň Inomi, protože Serafína byla pořád zraněná, ale ta holka měla divný přesvědčovací talent.
Nakonec jsem se rozhodl pro to nejriskantnější řešení ve svém životě. Došel jsme za Kalou. Pravděpodobně už na mě čekala.
„Co mám dělat?" Vydechl jsem ztrápeně a dosedl na jeden z roštů.
Ochotně si přisedla a chvíli zvažovala odpověď. „Jestli je to opravdu vůle Pána, tak..."
„Jenže co když není? A to tu mám všechno tohle nechat?" Namítl jsem okamžitě.
„Nemyslím si, že by se Tavaril zmýlila." Prohlásila o něco odhodlaněji. „A já se ti o tábor postarám."
Sjel jsem ji nedůvěřivým pohledem. „A něco uklidňujícího?"
Uraženě se ode mě odtáhla. „Přijdeš za mnou a chceš odpovědi a místo toho si děláš legraci."
„Promiň." Vzdal jsem to. „Ale co když se něco semele, co když to tu objeví? Co budeš dělat s tolika lidmi?"
„Poslyš. Hledáš důvody proč nejít, nebo důvody proč jít?"
Nevěděl jsem to. „Stačí mi jeden důkaz." Hles jsem nakonec.
Kala naklonila hlavu na stranu. „To, co jsi našel v Písmu, ti je malým důkazem?"
Zamračil jsem se. „Jak víš, co jsem četl?"
Mávla rukou. „Četla jsem to."
Chvíli jsme mlčeli. Měla pravdu. A pokud to bylo opravdu přání Pána, navíc předepsané v Písmu, tak by byla hloupost odporovat.
Sklopil jsem hlavu do dlaní. „Myslíš, že bych měl jít?"
„Kdybych Tavaril nevěřila, tak tě nikam nepustím." Usmála se ihned. „Navíc vím, že jsi předurčený."
„Předurčený?" Ušklíbl jsem se pochybovačně.
„Předtím jsem si myslela, že je to ohledně tohohle tábora, ale jak je vidět, bude toho víc." Začala s trochu kousavou řečí. „Kdysi jsem slyšela o proroctví pěti. Mám celkem dobrý důvod se domnívat, že ty jsi jedním z nich."
Zalapal jsem po dechu. „Proč ne ty? Proč ne někdo s, já nevím, lepší minulostí?"
„To ví jen Pán." Nadhodila věcně. „Navíc kdybych šla já, tak by se celý tábor složil na malé třísečky."
„Co?" Vyhrkl jsem. „Nejsi náhodou jenom zástupce?"
Pohodila hlavou, až mě šlehly její vlasy. „Jsem ozdoba téhle louky. To je víc, než vrchní pastor."
Zakryl jsem si pusu, abych alespoň částečně ztlumil smích. „No dobře. Ale jestli se vrátím a bude tu jediná věc špatně, tak si mě nepřej."
„Doufám, že až se vrátíš, tak tenhle tábor nebudeme potřebovat." Vzdychla ještě Kala a odvrátila ode mě hlavu.

Ahoj po dlouhé době :D (doufám, že nevadí, že píšu ahoj, kdyby jo, tak promiňte) Mocinky se omlouvám za trochu delší mezeru mezi kapitolami-zase, ale vážně jsme neměla čas. Kdo by to byl řekl, že v prváku budu psát seminárky. No ale vzhledem k tomu, že to stejně skoro nikdo nečte, tak je to asi jedno, ale ze zdvořilosti pro těch pár vyvolených :D moc díky za shlédnutí. Hezký den :D Vaše Liuška :D 

(nějak moc smajlíků...)

Jo a keste se omlouvam za jakesi nedorozumeni v kapitolach blbnul wattpad a obecne wifina...