Go Home [Niall Horan, CZ]

Go home - 12. díl

Thomas se vydal na zastávku a mě na kraji silnice čekala v modrém mercedesu Rebeka.

,,Kdo to byl?'' pousmála se na mě, když jsem nasedla na místo spolujezdce. ,,Známý.'' odpověděla jsem.

,,Známý?'' potlačila úsměv.

,,Ano.'' zasmála jsem se a Rebeka šlápla na pedál.

Když jsme přijely, do nemocnice St. Francise, Rebeka před vchodem do čekárny znervózněla.

,,Neboj, všechno bude v pořádku.'' poklepala jsem ji po rameni a pousmála jsem se.

,,Doufejme.'' přikývla.

Čekaly jsme asi dvacet minut, než přišla Rebeka na řadu.

,,Paní Horanová!'' zavolala sestřička z ordinace.

,,No tak běž. Počkám tě tady.'' kývla jsem na Rebeku a ta vstala a odešla se sestrou do vedlejší místnosti.

Zdálo se mi, že Rebeka je tam už nějak moc dlouho. V moment, když jsem sáhla o telefonu, abych se podívala kolik je hodin mi zazvonil. Lidé v čekárně se po mě začali ohlížet. Poté, co jsem vyštrachala mobil, odcupitala jsem si to na chodbu.

,,Ano Nialle, co potřebuješ?'' přiložila jsem si mobil k uchu.

,,Kate? Tak co, máte nějaké zprávy?'' zeptal se.

,,Zatím nic. Rebeka je pořád v ordinaci, a já na ní čekám venku.'' povzdychla jsem si.

,,Aha. Tak jí prosím řekni, ať mi pak zavolá, ano?'' požádal mě Niall.

,,Samozřejmě.''

,,Zatím.'' rozloučili jsme se a já telefon zase schovala do kabelky a vrátila se do čekárny.

Sedla jsem si a po chvíli jsem začala klepat nervózně nohou. Přece není normální, aby tam byla tak dlouho.

Po dalších pěti minutách se konečně otevřely dveře, ze kterých vyšla uplakaná Rebeka. Rychle jsem vstala ze židle a přispěchala k ní.

,,Rebeko, co je? Proč pláčeš?'' zeptala jsem se jí nervózně.

Utřela si nos do svetříku a nic neříkala. Odvedla jsem jí pomalu z čekárny a posadily jsme se na lavičku v zadní části chodby.

,,Co říkal doktor?'' znovu jsem se zeptala.

Podívala se na mě červenýma očima.

,,Ještě to není potvrzené, ale pravděpodobně...'' nedopověděla a dala si obličej do rukou a opřela se o kolena.

Hladila jsem jí po zádech, aby se trošku uklidnila. Vůbec jsem netušila, co se děje a byla ještě víc zmatená než ona.

,,Jestli budu mít znovu dítě, tak ho už asi nedonosím, chápeš? Jsem k ničemu! Nikdy nemůžu být matkou!'' vstala z lavičky a vzteky popošla čtyři kroky k oknu a chytila se zábradlí.

Mě se jen otevřela pusa bez jediné hlásky. Nevěděla jsem, jak reagovat. Bála jsem se něco říct, aby se nerozčílila ještě víc.

Asi po půl minutě jsem vstala a pomalými kroky došla k ní. S pláčem mě objala. ,,Ale není to stoprocentně potvrzený, ne?'' zeptala jsem se s kapkou naděje. ,,Výsledky přijdou pozítří. Mám si pro ně přijet. Ale vlastně je to jedno. Už není žádná šance.'' klepala se.

Zůstaly jsme tam stát v objetí ještě dlouho, než se Rebeka trochu uklidnila a já vlastně taky. Byl to teda obrovský šok. Tohle bych nepřála ani svému největšímu nepříteli.