Krásná lež

Jak to začalo a jak je to teď

Povím vám můj příběh o mém, zatím, největším zklamání v životě. Nebudu zmiňovat žádná jména a ani své vám neprozradím. Bylo 20. dubna půl šesté odpoledne kdy jsem na seznamce poznala toho člověka. Byla a pořád jsem proti takovému druhu seznamování. Ale řekla jsem si že si tam zajdu jen popovídat, na tom přeci není nic špatného. Ten člověk byl moc fajn a milej, rozuměli jsme si. Jelikož jsme oba na tu seznamku moc nechodili tak jsme si začli psát po facebooku. Nejdřív jako kamarádi, opravdu jsem nemohla uvěřit tomu, jak moc jsme si rozuměli. První problém nastal tehdy když jsme se po 14 dnech chtěli sejít. Já měla před písemnou maturitou, pak mě čekala ještě ústní, takže jsem se musela a i chtěla soustředit hlavně na učení. On to pochopil a psali jsme si dál, jenže já k němu začala něco cítit ale nic jsem mu o tom neřekla. Poté co jsme měla po písemných mi napsal, že ke mě začíná něco cítit. Byla jsem z toho kapku mimo, nečekala jsem to. Pak jsem se mu teda přiznala, že já k němu taky něco cítím. Pomalu se to začlo vyvýjet ve vztah. ALE ve vztah na dálku, jelikož oba jsme měli problémy s dopravou. On neměl jak přijet za mnou a já neměla jak přijet za ním. Smůla že? Po dvou měsících mi napsal se začal chovat divně, zeptala jsem se ho co se děje a on hnedka že se nevidíme a že potřebuje čas a prostor. No co jiného mi zbývalo? Když nechtěl, tak nechtěl. Napsala jsem mu něco v tom smyslu že ok at se teda ozve jak to bude mít v hlavě uspořádaný. Štvalo mě to ani nevíte jak, ale v tu chvíli jsem nemohla nic dělat. Jen ho nechat at si dělá co chce. Při mém překvapení, po pár dnech se opravdu ozval a dělal jakoby se nic nestalo. Nechala jsem to plavat. Psali jsme si opět jako kamarádi. Po pár dnech mi napsal něco v tom smyslu že lituje toho jak úžasnou holku poslal k vodě. Sice jen po internetu, ale přece. Já byla tak blbá a odpustila mu to, no jo prostě zamilovaná. Takže zase spolu. Měsíc utekl jako voda a my jsme se štěkli, ani nevím kvůli čemu to bylo. Nemluvil se mnou, ignoroval mě. Říkala jsem si, přes noc vychladne, šla jsem spát .. i když popravdě řečeno moc jsem toho nenaspala. Hnedka ráno jsem mu psala, jestli je naštvanej a mě málem trefilo, když z něj po pár hodinách vylezlo že má další a mnohem delší vztah na dálku. To mě dorazilo, brečela jsem jako želva kvůli němu. Nechtěl ale se mnou přerušit kontakt a já vlastně přes to všechno taky ne. Prostě zamilovaná až po uši jsem kývla na kamarádství i když mě to ničilo. Prostě jsem si neuvědomovala, že být kamarád s někým koho milujete prostě nejde. Nebýt kamarádů, nevím jak bych se udržela nad vodou. Měla jsem spousty otázek, ptala jsem se ho pořád na něco. I na to, proč mi to neřekl dřív. Víte co odepsal? Že to prý nešlo, protože se do mě zamiloval. Nevěděla jsem v tu chvíli jestli mu věřit nebo ne, ale napsala jsem mu že u mě to pořád trvá i přes to všechno. U něj prej taky, ale neví jak se rozhodnout. Taky psal že by mě rád viděl a obejmul. Nechápala jsem proč, když jsme se dohodli že budem jenom kamarádi. Psala jsem mu, proč a on že mě má rád. Bylo už pozdě v noci a já chtěla jít už spát a taky že jsem šla, napsala jsem mu na dobrou noc a že si napíšem kdyžtak zase další den když bude chtít. Vypla jsem počítač a šla spát. Další den jsme si psali taky a další dny a další dny. Po asi týdnu jsme se dali zase dohromady. Já pořád zamilovaná. Nechtěla jsem o něj přijít tak jsem mu navrhla, že by mi nevadilo kdyby měl nás obě, alespon prozatím. On s tím teda nakonec souhlasil. Zase spolu. Léto pomalu končilo a žádné hádky od té doby nebyly. Byla jsem šťastná a myslím že i on, nějakou chvíli aspoň. No on pak začal mít nějaké problémy, nevím které, a přestali jsme si opět psát. Byla jsem z toho zase špatná, měla jsem na něj vztek protože jsem nechápala proč mě od sebe odstrčil. Po třech dnech jsem to nevydržela a napsala mu dlouhou zprávu. Přečetl si to a odepsal jen pár teček čímž dal dost najevo, že ať mu dám pokoj. Štěkli jsme se zase. Byla jsem po jeho odpovědi vytočená. Poslala jsem ho do háje. Druhý den se mi ozval s omluvou a opravdu musím říct, že tentokrát jsem váhala jestli mu to odpustit nebo ne. Udělala jsem to, dala jsem mu zase šanci. Ano jsem pitomá. Po tom incidentu byl klid, vysvětlili jsme si to a doted nevím co zrovna řešil za problémy. No a najednou bylo tu září a na nás se usmálo štěstí, mohli jsme se vidět. Naše první setkání. Byly jsme oba natěšení a dokonce nám vyšlo i počasí. Prostě paráda. Incidenty které se stali dříve, jakoby se ani nestali. Sešli jsme se a takové podrobnosti zase psát nebudu, bylo to skvělý. Za týden jsme se viděli zase, opět to bylo skvělé i když počasí nám moc nepřálo teda. Bylo zataženo a foukal studenej vítr. A on si přišel v krátkým tričku v takovém počasí :D Vypadalo to, že se nám začne konečně dařit a budeme se vídat častěji. Já pak onemocněla dva týdny, takže to nešlo. Když byla možnost, onemocněl zase on. Takže zase nic, ale nemohla jsem mu nic vyčítat vždyť za to nemohl, to se stává. Taky nejsem zdravá celý rok jako rybička. Od září jsme se tedy neviděli a nastal říjen. Zase jsme se štěkli, já na něj vyletěla, upřímně kvůli pitomosti. No nenechal si to vysvětlit, ignoroval mě a rozchod mi vzkazoval skrz status na facebooku. "To jako vážně?" Řekla jsem si v tu chvíli. "To nemá ani odvahu mi to napsat a musí takle?" Slzy v očích, píšu mu zprávu, jak to teda teď bude a on že konec. Hodně mě to sebralo, ale já se mu nedivila. Po tom jak jsem na něj kvůli pitomosti vylítla mě nemohl v tu chvíli vidět. No já ho nemohla vidět v tu chvíli, kdy jsem uviděla ten status a co mi napsal pak teda, že je konec. Odebrala jsem si ho z přátel. Brečela jsem a brečela, v noci zase moc nespala a bloudila ve svých myšlenkách. Po pár dnech rozchodu se mi ozval, že by jsme tomu měli dát ještě šanci. Říkám si: "Hm, ale já teď nemám čas to řešit." Což byla i pravda, jela jsem na oslavu k ségře, takže jsem ten čas opravdu neměla. Slušně jsem mu napsala, že to probereme jak přijedu domů, že se mu ozvu. Napsal že ok. Přijela jsem domů a psala mu, že jsem už doma. Začli jsme řešit ten rozchod a v klidu si o tom povídali. Zeptal se mě, jesli to dáme zase do kupy. Při odpovědi jsem váhala, ale když já furt zamilovaná že? No takže opět spolu. Pořád mi psal hezký věci, ze začátku jsem tomu moc nevěřila, ale pak jsem zase začla. A to byla ta chyba. Psal mi, jak mě miluje čím dál víc, dokonce že se mnou chce i bydlet a podbné věci. Neměla jsem tomu věřit. Ale věřila, byla to velká chyba a nikdy ji už neudělám. Ptáte se proč chyba? K tomu se už dostávám. Je listopad, celý tenhle týden jsme se domlouvali na tom, že se po dlouhé době zase sejdeme. I on sám to chtěl, řekl hodinu ve kterou se sejdeme a domluvili jsme se na místě. Domluvili jsme se na pátek třináctého, o půl druhé odpoledne. Jedu na domluvené místo, jsem tam dokonce i dřív, takže jsem i očekávala že budu čekat. ALE čekám, čekám .. půl hodinka, hodinka, dvě hodinky .. on nikde. Píšu mu tedy sms že jsem už na místě. Nic, neodepsal. Volám mu, číslo nedostupné. Říkám si: "Co se sakra děje? Zapoměl snad? Nebo se mu něco stalo?" Jelikož já na mobilu internet nevedu, šla jsem ke svojí sestře, měla jsem to kousek. Řekla jsem jí co se stalo, no byla tak nějak v šoku stejně jako já. Pak jsem se naštvala a napsala mu sms, že doufám že mi vysvětlí proč nedorazil, že jestli si dělal jenom srandu tak pěkně blbou. Furt nic. Tak já zvědavá jdu na facebook a co nevidím, on si mě odebral z přátel. Říkám si: "Kurva co mu přelítlo přes nos? To ho naštvala ta smska ode mě?" Píšu mu teda, proč si mě odebral z přátel. A místo odpovědi a vysvětlení proč a proč nedorazil se mi nedostalo nic kromě toho, že si mě zablokoval. Začala jsem zase brečet. "Co se stalo?" Přemítám si v hlavě furt dokola. Plno otázek, ale žádná odpověď. Na smsky nereagoval, telefon mi nebral, na facebooku mě má zablokovanou pořád. Psala jsem mu z mého minulého facebooku, na který jsem si musela obnovit heslo abych se tam dostala. Proč to všechno, proč nedorazil .. nevysvětlil to. Uběhlo 24h od té události a já se s tím pořád srovnávám. Nevím o ničem, co jsem udělala špatně. Kde se stala chyba. Ale možná není problém ve mě, ale v něm. "Dělal si ze mě celou dobu jen srandu? Byla jsem pro něho jen hračka?" Říkám si pořád ty otázky dokola, vypadá to že ano. Opravdu nevím a nejspíš se to nikdy nedozvím. Mám na něj neskutečnou zlost, přeci se mi nemůže divit, že jsem byla naštvaná když nedorazí na schůzku, kterou i on sám chtěl?? Holt dnešní doba, všichni si hrajou se všema ale city jsou jaksi někde jinde. Ale říkám vám na rovinu, jestli já ho někde potkám, tak budu dělat raději že ho ani neznám, protože bych se na něj nedokázala v tu chvíli ani podívat! Je to on něj hodně sprostý, že mi nedá ani to vysvětlení proč mě nechal čekat dvě hodiny venku. Už jsem mu nic nepsala, žádné smsky, ani vzkazy na facebooku z druhého profilu. Nechápu to, prostě hlava mi to nebere proč by měl někdo potřebu dělat něco takového, dělat si takovouhle pitomou srandu. Alespoň se ukázala jeho pravá tvář. Už vím jaký je, teď už to vím a vidím to. Přes ty růžové brýle jsem neviděla nic. Byla jsem zaslepená láskou. Falešnou láskou. Co si z tohohle máte vzít? Asi to, že dávat někomu druhé a i další šance se prostě nevyplácí. Nedělejte to. Když to jednou skončí, tak to skončí a vy se s tím musíte smířit a jít dál. Nevstupujte dvakrát do stejné řeky. Je sice hezké si s někým psát, navíc s opačným pohlavím, ale teď už vím, že to není ono. Vztahy na dálku prostě fungují jen ze začátku, ale nevydrží věčně. A jelikož nevím, jak to zakončit a zase nekonečné to být také nemůže .. takže toť je konec.

PS: Omlouvám se, že si nepamatuju všechno, ale ono pamatovat si osmi měsíční konverzaci s jednou osobou kterou máte rádi, to by opravdu nešlo. Pamatuju si jen to podstatné plus i něco navíc ale všechno určitě ne :D A tohle není vymyšlené, skutečně se mi to všechno stalo, no vaše věc jestli tomu věříte nebo ne.