A Protestant Amazon |Reign FF - CZ|

Prolog

Slunce pražilo na smrkový les, ve kterém to krásně vonělo jehličím a šiškami. Les byl hluboký, ale kdybyste šli, co nejdál objevili byste krásné horské jezírko. Přitékala zde voda ze zdejších hor, které se nakláněly nad lesem. Zasněžené pahorky shlíželi na krajinu pod sebou jako její ochránce. Na průzračné hladině se vznášely bílé lekníny. Perleťově bílé lekníny. U břehu nehybně seděli malé děti. Pozorovali okolní krajinu. Nemohlo jim být ani sedm let. Holčička měla pokrčené nohy a bradu na nich položenou. Blonďaté vlásky měla rozpuštěné podél svých bledých ramen. Oči tmavé jako nečernější myšlenky psychopata. Klučina sedící vedle ní byl pravý opak. Havraní vlasy rozcuchané do všech směrů a světlounce modrá očka. Neustále těkal očima od kamarádky k leknínům. Ona pocítila jeho pohled.

„Co je Chrisi?" řekla dětským hláskem.

„Nic Bell," a lehl si na bříško. Oba dva byli velmi skromně oblečení. Isabelle na sobě měla světlou sukni a stejně barevnou tuniku. Jak neustále posedávali na zemi, tak měli oblečení ušpiněné. Isabelle a Christophe patřili k protestantům, kteří se skrývali před okolním světem. Ve Francii v tuhle dobu bylo nebezpečné se ukazovat a projevovat svou víru. Do téhle části lesa se většina katolíků bála vejít. A toho využili. Skrývali se poblíž jezírka a snažili se žít normální život.

Pozorovala ho a natáhla se pro pár pomněnek, které rostly vedle kamení. „Víš, že tvoje oči vypadají jako tahle květinka?" Christophe ji ale neposlouchal. Všechnu svou pozornost věnoval leknínům. Svýma ručkama se pro ně natahoval. Prsty se ho už dotýkal. Isabelle odtrhla oči od modrého kvítku a hleděla na Christopha.

„Co to děláš?" zasmála se.

„Nech se pšekvapit!" Malou packou chytl okraj leknínu a vší silou ho k sobě přitáhl. Bílý květ skoro zářil na jeho špinavé dlani.

„Je jako ty," pronesl, aniž by se na ni podíval.

„Myslíš?"

„Jo, jsi jako jeknín." Isabelle se pobaveně zakřenila.

„Říká se leknín Chrisi!" poučila ho.

„To je jedno, jsi jako leknín," natáhla k ní ruku. Pohlédla na okvětní lístky.

„Ale já nemám takové oči!"

„Nevadí. Jsi prostě jeknín. Krásný jeknín," a jeho tváře nabraly nachovou barvu.

Na obloze se objevily první hvězdy. Na tmavém sametu zářily malé diamanty. Každá hvězda znamenala naději. Naději na lepší život. Pohled na noční scenérii zakrývali větve stromů. Isabelle, Christophe a ostatní ženy i děti posedávali u malého ohniště, ve kterém plápolal oheň.

„Jak dlouho tady ještě zůstaneme, mami?" zatahal Christophe za sukni svojí matky. Starší, vyčerpaná žena se špinavými vlasy pohlédla na svého syna a vykouzlila velice ustaraný úsměv. „Jak dlouho budeš chtít, zlato."

„Navždy!" vykřikl a rozhodil ruky do vzduchu. Ostatní ho sjely výhružným pohledem a šeptem ho utišili. Isabelle nic nevnímala, jen pozorovala plameny ohně a naslouchala přírodě.

„Měli byste jít spát, zítra je taky den," promluvila šeptem žena s tmavýma očima.

„Ano, mami. Dobrou!" odpověděla Isabelle a táhla Chrise do stanu. „Kde je táta?" stihl se ještě zeptat.
„Má teď hlídku s dalšími," odpověděla mu žena, jejíž jméno nikdo nezná, „nemusíš se o něj bát."

Temnota se přiblížila k táboru. Nikdo to nedokázal předvídat. Všichni muži byli pobiti. Z dálky se ozývaly poslední výkřiky mužů, kteří měli hlídat. Katolíci s hrozivým řevem běželi do tábora, kde všichni spali. Oheň už vyhasl a nikdo u něj neseděl. Isabelle probudil ten hrozivý výkřik. Probudila Chrise, který okamžitě vyskočil na nohy. Pochodně a jejich nositelé už byli na osudném místě. „Tady jsou ty krysy!" Pochodně letěli vzduchem přímo na celty stanů. Les to osvětlilo, že byste viděli každý kořínek vylézající ze země. Výkřiky žen chránící své děti. Isabelle s brekem vyběhla ze stanu a domáhala se maminky. Chris vyběhl za ní a snažil se ji zastavit. Ona na něj nebrala ohled, chtěla náruč své ochránkyně.

Katolíci neměli slitování, svými podomácku vyrobenými zbraněmi kosili všechno, co jim přišlo před zrak. Isabelle zahlédla svou matku, jak chrání své další dítě před jedním obrovským mužem. Držela v náručí nedávno narozeného bratříčka. Muž nebral ohledy na malinké tělíčko a jednoduchým pohybem ruky chytl novorozeně za hlavičku a mrštil s ním o kmen stromu. Žena propukla v pláč tak srdcervoucí, že by zasáhl i nelidu. Její smutek se proměnil ve vztek. Popadla kámen ležící opodál a vší silou s ním praštila uchvatitele jejího syna po hlavě. Rudá krev stékala po čele a on padl k zemi. Žena vzhlédla a s úsměvem vykřikla jméno Isabelle. Malinké děvčátko s hrůzou sledovalo celou scénu. Matka se k ní rozběhla, ale nikdy už nepocítí teplo objetí své dcery. Šíp zasáhl ženu do hrudi. Ta se zastavila, nahmatala ránu a z plných plic zařvala: „Bůh vás potrestá, šmejdi!" a padla obličej k zemi. Isabelle se k ní rozběhla a snažila se jí probudit z věčného spánku. Krev zbarvila prsty do ruda. Další muž si to mířil k dítěti objímající svou maminku. Mezi ně se postavil Chris. „Jděte pryš!" zvolal slabým hláskem. Vrah se chraplavým hlasem zasmál, až se z toho stavěli chloupky na zátylku. „Líbí se mi tvá kuráž," řekl a cepem na obilí chlapce uhodil. Ten odletěl několik metrů a dopadl vedle bílého leknínu. Okvětní lístky se obarvili na barvu krve.