Divoká smečka

Záhadný muž

Klára sedí u malého stolku a hraje si se svojí odrbanou panenkou, když slyší, jako kdyby někdo klepal na dveře.

I Klárčina matka znervózněla, jestli to třeba náhodou nejsou vojáci. Klára se zvedla ze židle, která měla jen tři nohy a čtvrtou nohu podepírali dvě krabice vyplněné dekami a šla se pomalým krokem podívat kdo je vlastně za dveřmi.

„Klárko, kdyby to byli sousedé, popros je o kousek chleba, ti Němci nám už všechno jídlo vzali." Zavolala maminka na Klárku. Záhadný člověk na dveře zaklepal ještě jednou a zakřičel

„Otevřete!" Klára se vylekala. Už se dotýkala rukou kliky a pomalu s ní pootočila. Nadechla se a pomalu začala dveře otevírat.

Dveře hlasitě vrzaly až z toho uši bolely. Za dveřmi stál muž, který měl na hlavě černý klobouk s nápisem, v ústech svíral doutník z kterého planul šedý a zapáchající dým. Na sobě měl hnědý, dlouhý kabát se spoustou knoflíků a dvěma tmavými kapsami. Kabát sahal až na zem, že mu nebyly vidět ani jeho boty. Klárka se při prvním pohledu na muže zděsila a polkla. Muž se na Klárku nedůvěřivě usmál a řekl:

„Je doma tvá matka?" Klára v tu chvíli chtěla zalhat a něco si vymyslet, jenomže její maminka to uslyšela a hned se přiběhla podívat, s kým to její dcera mluví.

„Ano, jsem doma!" přiběhla její maminka v potrhané a špinavé zástěře, kterou vyhrabala v popelnici před domem. Židé v té době byli velice chudí, jelikož jim němečtí vojáci zabavovali věci, oblečení a jiné důležité kousky.

„Vím, že to v této době to nemáte vůbec nejlehčí, proto bych si dovolil vám nabídnout pomocnou ruku. S dětmi pojede zítra vlak do tajné skrýše neboli takzvaný tábor, kde se před válkou skryjeme. A dokud válka neskončí, tak tam s dětmi zůstanu." Řekl muž,který si zrovna dával do úst doutník. „No, já nevím ..." Odpověděla maminka, která z té otázky byla vystresovaná. „Nemusíte se o své dítě bát."

Maminka, ale přeci jen měla spoustu dotazů, které zněly asi takto: „A mám ji něco zabalit. Co bude jíst, bude v pořádku..." Muž beze jména na maminku zakřičel, aby se utišila. Obě se na muže dívaly velmi udiveně co si to vůbec dovolil. „Oh, omlouvám se já jsem to tak nemyslel." řekl muž

„Já vám chci jen zachránit život malého dítěte, které má ještě velkou část svého života před sebou." Řekl muž až trochu moc naléhavě.

Mamince se v hlavě pořád líčila ta samá myšlenka co Klárce: Kdo to vůbec je.

„Musíme si o tom s mojí dcerou pečlivě ještě popovídat, možná zítra na to nádraží, přeci jen dorazíme. Jenom mohu znát vaše jméno." Odpověděla vstřícně žena.

„Ou, ano, omlouvám se, mé jméno je Thomas Garfield." Odpověděl dychtivě muž. Thomas se rozloučil a odešel k dalším dveřím, do kterých také velmi zabušil.. Maminka zavřela rozvrzané dveře a usedla se slzami ve tváři na rozviklanou židli.

„Maminko, proč pláčete!" Vykřikla Klára. Její první věta po odchodu Thomase měla znít zcela jinak (přesněji řečeno: „Snad mě tam nechceš poslat?" ale to se jaksi teď nehodilo), ale když se vedle Klárky spustil vodopád slz - jak už jste si jistě všimli, nezastavitelný - nešlo jinak.

„Víš Klárko,vůbec nevím, jestli se ti tam vůbec chce jezdit. Ten pán nevypadal, že nám chce ublížit, ale že nám chce opravdu pomoct. A moc bych si přála, aby sis alespoň ty zachránila lidský život." Řekla s pláčem její maminka.

„Opravdu mě tam chceš poslat? Víš, přece jenom by to mohlo být..."Zeptala se Klárka, ale v duchu už si představovala všelijaké hrůzy, co by mohly nastat. Na chvíli nastalo ticho a po chvilce se ozvalo...