Kráčel temnotou. A kráčel vstříc smrti. Nebál se jí jako ostatní. Hlupáci. Vítal ji. Těšil se na ni. Kdysi se setkali, ale to nebyl jeho čas. Nechala ho jít se slibem, že se pro něj vrátí. Bylo to tu. Noc byla temná a přece zářila. Zářili hvězdy nad hlavou. Svítili mraky. Mraky, které vypadaly roztrhané hvězdnou temnotou na cáry. Bylo to však naopak. Nádherné hvězdy. Tisíce hvězd vysílaly své tajemné signály a držely svou temnotu otevřenou světu. Vzdor popelavě šedým mrakům, které se je snažily skrýt před jeho zraky. Ty hvězdy ho k sobě volaly. Volaly ho domů. A on by se k nim tak rád přidal. Věděl ale že je to nemožné. Kráčel tedy dál, pohled upřený na obzor, vzpomínal na to a na ty co tu zanechá. Zastavil se a zaposlouchal se do zvuků noci. Šumění větru se mísilo se štěbetáním nočních ptáků a cvrkotem tisíců cikád. Věnoval poslední pohled obloze. Jedna jediná poslední hvězda stále vzdorovala útoků mraků, ale byla už na pokraji sil. Stejně jako on. Věnoval jí svůj poslední úsměv a vykročil vstříc prázdnotě kde na něj již čekala konejšivá náruč smrti. Přitiskla ho k sobě jako nejcennější poklad odnesla ho s sebou do říše hvězd.
