Divoká smečka

Rozhodnutí

„Ano. Víš, i kdyby ten vlak měl jet kamkoli, budeš víc v bezpečí, než já. Ten muž vás bude mít na starost, tak proboha snad si nenechá ve vlaku umřít takovou spoustu dětí. Víš, je to rozhodně bezpečnější, než žít tady, kde ani nemám co k jídlu..." Odpověděla maminka. Klárka chvíli nevěděla co říci, tak proto přikývla jen hlavou na stranu, což znamenalo ano.  Nastalo ticho, obě dvě nedokázaly vyslovit z úst ani hlásku. Její maminka v duchu byla ráda, že se alespoň její dcera zachrání.

Nevěděla, ale přeci, že to není past.

„Maminko, víš, že když tam odjedu tak je možné, že už se nemusím vrátit." Řekla Klárka, která se snažila bojovat o to, aby s maminkou zůstala.

„Neboj, já vím, že se vrátíš v pořádku bez jediného škrábnutí. Ty se jim dokážeš postavit, já už ne. Jenom abych tu já ještě byla, než se mi vrátíš, však víš, že už mi tělo moc neslouží."

„To neříkej! Vykřikla Klárka. „Vždyť,vždyť můžeš jet se mnou!"

„Ach Klárko, to nemůžu, tam žádná dospělá žena nepojede, já se o tebe nebojím, určitě si najdeš kamarádku a na mě zapomeneš." Odpověděla maminka, která v rukou držela mokrý kapesníček s ornamenty.

„Ach, kdyby tu byl alespoň náš milovaný tatínek, určitě by byl na tebe hrdý." Dodala.

„Půjdu vyprosit chleba k sousedům, který ti zabalím na cestu." Maminka se zvedla ze židle a šla ke dveřím. Klárka zůstala o samotě a šla si pro svoji milovanou panenku. Po chvíli se maminka vrátila a v rukou držela šátek se čtverečkovaným vzorem, ve kterém byl vidět malinký, plesnivějící kus něčeho, co měl být nejspíš chléb.

„Sousedům už také nic nezbylo, jen tento plátek chleba. Řekla maminka a položila chleba na stůl. Chléb byl plesnivý, ale Klárce nic jiného nezbylo než si ho přeci jen vzít.

Ráno se probudily a šly na nádraží. Klárka si s sebou vzala svoji panenku a do druhé ruky si vzala šáteček s chlebem a zbytkem vody, který jim ještě zbyl. Od nádraží to měly kousek cesty.

Viděly, jak se z vesnice schází několik dětí a jdou na nejbližší nádraží. Dívky, které vycházely ze zchátralých domů, držely také v ruce nějakou hračku. Z domu s číslem třicet pět, vycházela dívka, která držela v ruce panenku ze slámy, další dívka měla zmenšený model kočárku, který už neměl ani jedno kolečko. Takovýchto dívek, šlo po ulici několik. „Vidíš, určitě si tam najdeš nějakou kamarádku, je tu spoustu dívek, které pojedou tím stejným vlakem jako ty." Řekla maminka, která Klárku držela za ruku. Když došly k nádraží, uviděly hrnoucí se dav dětí, které šly do vlaku. Pod sloupkem se stříškou bylo pět laviček, na kterých seděly staří lidé, jinak to tu bylo jedno dítě vedle druhého. Kromě dvou, tří keřů, se tu nedalo zahlédnout jakékoli rostliny, a jelikož slunce prahlo a bylo pěkné vedro, ke sloupku se stínem se hrnulo čím dál tím víc lidí.

Dav děti se tlačil k hnědému vagonu, který měl pouze dvoje dveře. Ve chvíli co se dveře do vagonu otevřely, děti se začaly valit ke dveřím. Klárka se pořád držela své matky, která se ji snažila pustit.  Dav dětí na nádraží ubýval.

„Klárko, tady už tě budu muset nechat jít samotnou." Řekla maminka, které už tekly slzy z modrých oceánových očí. Klárka políbila maminku na čelo a řekl: „Měj se tu hezky a sbohem!"