Protiklady se přitahují, no ne?!

      Sedět si v kanceláři, popíjet whisky a vypouštět obláčka nikotinu z úst. Jo to bylo zaměstnání na pohodu. Být ředitelem podniku, mít vše pod palcem. Nohy na stole a v klíně noťas. Zprávy střídají jedna druhou, přímý přenos. Pro mou práci nesmírně důležité. I když bych to dávno hodil za hlavu a válel se ve svém sídle, obklopen zlatem, chlastem a chtivými děvkami. Můj rozkošný život to více než dovoloval. Den co den jsem se koupal v bohatství a chtíči. Poslední dobou to ale již nějak prchalo z mého každodenního seznamu, ale nijak moc jsem nad tím netruchlil. Každý jednou potřebuje změnu v životě, moje přišla až teď.

     Hlavně můj vzhled byl příčinou, která byla jakýmsi bonusem ke všemu. Kočka původem i podstatou. Mohl jsem nahodit jak plnou proměnu, tak i poloviční. Kočičí albín. Lepší už snad ani býti nemohlo. Vypracovaná statná postava v strohém obleku.Dlouhé rozpuštěné sněžné vlasy. Nebeská modř oči. Bílý byl i kožich ocasu a uší, co jsem zrovna měl nahozené na sebe. A ani elegantní brýle nijak nekazily mou podobu.

      V mladším věku jsem byl často pleten s děvkou. A nejednou mně byly nabídnuty peníze alespoň za polibek. A když vezmu v potaz, kolik mi nabízeli i za daleko více věci... Mohl bych si s klidem hvízdnout na to! Stačilo ale jen ukázat kočičí tesáčky či vypustit drápky a už většina pelášila pryč. Jen já byl a mohl být ten, kdo sváděl a ukládal ženy do postele.Muži mi vždy byli odporní.

      Celá naše rodina patřila do vyšší smetanky. Otec,vedoucí vskutku bohaté firmy. Matka, světoznámá herečka.Sestra, modelka a zpěvačka. Bratr, všude přítomný a chtěný pornoherec. A co já? Já, Arnio Anderosto, jsem ve svých dvaceti letech dosáhl jen toho, že jsem vedl nejžádanější a nejskrytější detektivní podnik všech dob a národu.

      Páta cigareta zakončila svůj pobyt na této planetě a zemi v popelníku. Stejně jako její soudružky před nějakou tou chvilkou. Povzdech. Kdy se už uráčí vrátit ten zlosyn?!Krucinál! Ať si mě nepřeje! Ať už shoří v ohni pekelném! Oni jeho bezcitný výraz v tak přeslazeným ksichtě! Proč jen jsem ho tenkrát vzal pod své křídlo? Nikdy nepochopím sám sebe.Nikdy...

      Táto událost se stala přesně dva roky nazpátek.Ukrutné chlady a bouře lednové zimy. Pozdě v noci. Popotahoval jsem z cigára. Práce se protáhla na déle, než jsem předpokládal.Ulice, park, ticho, samota, blikající světlo lamp a já. Mohli by to tu konec konců už spravit?! A přeci v tom matném světle jsem si všiml podivuhodné osoby.

      Nebyl jsem si jist, zda správně vidím i krev kolem těla. Černé krátké rozcuchané vlasy, nevnímající rudé matné oči, až moc vychrtlá postava, potrhaný černý kabát a oblečení vůbec. Kůže byla bledší, než u té nejmrtvější mrtvoly.

      Opravdu byl mrtvý? Nebo to chtělo vážnou lékařskou pomoc? Všude kolem dopadal sníh, ale muž přede mnou se ani nehnul.

      Poklekl jsem vedle něj a střihl oušky. Přiložil jsem prsty k zápěstí. Pokožka byla ledová, jak ten sníh kolem a pulz jsem nenahmátl ani náhodou. Mou ruku ihned sevřely mrštné silné prsty. Kde vzal onu nelidskou sílu a moc?! Jako kdyby ho najednou zapnuli. Prudce mě přitáhl k sobě a rozevřel rty.Rázem mi to všechno došlo. Tsss, takže takhle odejdu z této scény pod názvem život...? Jeho rty se sevřely na mém zápěstí.Cítil jsem, jak krev prchá z mých žil do jeho úst. A před tím,než omdlel, stačil vyslovit jednu jedinou větu, kterou si budu pamatovat až do skonání svých dnu:

„Máš odpornou krev, číčo..."

      A dalších několik měsíců byl přímo boj! Ano,já! Já, debil největšího kalibru, jsem ho u sebe i ubytoval.Upřednostňoval jsem menší byt v centru města. Jen co nejdál od své rodiny. Léčil jsem ho, živil svou krví, jen tak tak chodil vůbec, natož do práce, dělal vše možné pro něj. A co řekne ten spratek, kdy se postaví na své vlastní nohy?