Divoká smečka

Výstřel

„A koli ti je let?" Zeptala se Klára.

„No, jedenáct a tobě?" Odpověděla.

Sára se zeptala, co to vlastně Klára drží v rukou.

„No, plesnivý chleba."

„Opravdu?" Divila se dívka a její koutky úst se pousmály.

„Ano, chceš si vzít?" Sára si ani nerozmyslela svoji odpověď a hned odpověděla „Ano." Klárka ulomila kus chleba a podala ho Sáře.Chleb měl měl na sobě zelene fleky což byla plíseň.

„Děkuji ti" Poděkovala Sára a chleba vzala do svých drobných rukou. Sářiny ruce byly poseté různě velkými jizvami, které byly do krve. Sára vysvětlila, že ji to udělal voják, když šla za poslední peníze koupit chleba, ale bylo to marné, protože voják jí peníze zabavil.

„Aha, to je mi líto, mně s mojí maminkou se stalo něco podobného." Řekla Klára s vážným výrazem. Než vlak odjel, naposledy zamávala Klára své matce. Klárčina ruka se třásla ve vzduchu a poté cukla, protože se vlak rozjel.

V tu chvíli co Klárčina ruka cukla ozval se hlasitý výstřel, děti ve vlaku se lekly a svoje obličeje nalepily na sklo.

„Odkud to vystřelilo!" Zděsila se Sára.

„Myslím že z nádraží!" Vykřikla Klára.

Ve vlaku začala panika.

Klárka zkoprněla. Rychle se přitiskla také na okno a snažila se dohlédnout zpět, ale vlak už byl moc daleko. Do očí jí vytryskly slzy, běžela vlakem dál, ve snaze, že přeci jen z nějakého okna uvidí na nádraží, ale marně. Vlak už se rozjel, a možná už byl dokonce dost daleko na to, aby Klárka mohla zahlédnout svou vesnici.

Klára začala být opravdu velmi nervózní, v hlavě se jí začala hemžit otázka typu:

„Uvidím svou milovanou matku ještě vůbec někdy?"

Klára se vrátila na své místo, kde seděla zamklá Sára s mokrým kapesníčkem.

Klára podala ruku Sáře, která pořád držela své slzy v očích. Co vlak nabral rychlost, děti se od výstřelu nehnuly od oken a ani si nedovolily vypustit své slzy na povrch. Nikdo přeci nestál o Niagarské vodopády. Ve vlaku seděla ubrečená miminka, která měla po své straně vždy staršího sourozence. Vlak byl celý přeplněný dětmi, které musely dokonce i stát.

„Podívej!" Vykřikla Sára a ukázala na dveře od vagonu. Klára se podívala, na co Sára poukázala a uviděla muže, který měl na sobě vojenskou uniformu se spoustou knoflíků a na hrudi kabátu měl přišitý hákový křiž.

„To snad nemůže být pravda, vždyť je to ten pán, který se zastavil u našeho domu."

Klárka se zděsila jelikož tušila že teď opravdu v bezpečí nejsou.

„Ano to je on!" Zašeptala Sára.

Obě dívky měli společně kamenný výraz

„Ticho!" Vykřikl muž v kabátu. Děti ztichly, jen křik malých dětí nešel utišit.