S hlavou v oblacích

(7.)

Dobelháme se do pokoje a já padnu zády na postel. Je to uvolňující pocit, když vím, že v něčem nejsem namočená sama. Já skočila do hlubin moře a on skočil za mnou. Suší z toho nevyváznem ani jeden, to je jasný.
Nikdy jsem nepochopila, jak si získat něčí důvěru. Stejně, jako jsem nechopila, jak uprostřed rozkrojit rohlík bez toho, aby vypadal jak odrbaný kuře.
Je to náhoda. Někteří v tom už mají cvik. Pro mě to je jako ten nejtěžší hlavolam, co si vůbec můžu představit.
Dost bylo polemizování se mnou samou. Měla bych začít věnovat své výplody Jonášovi.
"Na kutě ještě nejdeme," prohlásil jasně. "Adélka si musí ještě počkat. Jakou chceš pizzu?"
Snažila jsem se přepnout do reality dřív, než by vybral sám, ale nějak se mi to nepovedlo.
"Co-cože?" škubla jsem sebou. Nedostala jsem zpátky odpověď, ale jeho klasickýho úšklebku se mi bez okolků dostalo.
"Margharita?" zkrátil to, co vypustil z pusy před momentem.
"Že se ptáš." taky jsem se zmohla na úsměv, ale byl pravdivější a méně falšovaný než ten jeho.

-

"Crr-crr," zazvonil zvonek bytu.
"Jdu tam!" zakřičel Jonáš nedočkavě.
"Crrrr-crrr-crr!" Donašeč je nejspíš mírně nevrlý a nervóznější než já, při testu z matiky. A to je co říct.
"Panebože, nejsem Usain Bolt!"
Jonášovo hlasité konstatování očividně souhlasilo s tím mým, maličko víc tišším.

-

Vůně se začala linout mým bílým pokojem, i když můj tmavovlasý kamarád ještě ani nezdolal schody.
Jonáš ale přišel s prázdnou.
"Kde máš pizzu?" řekla jsem zaraženě a zamračila jsem se.
"Naše večerní jídlo nám bylo odebráno tvou rodinou."
"To teda ne!" jídlo bylo můj druhý nejlepší kamarád. "Jdu si to s nima vyřídit."

Za chvíli jsme už s Jonášem spokojeně seděli nad malinko vystydlou trofejí.
"Tolik jsme pro tebe museli udělat," prohlásil rádoby smutně. Jako z nějakého dojáku, který vlastně není vůbec smutný.
Už jsme oba natahovali ruku pro kousek dlouho očekávaného jídla, když jsme se ale natáhli pro stejný kousek pizzy.
Než jsem si to stihla uvědomit, naše ruce se dnes opět - podruhé - setkaly.
Oba jsme se zasmáli. Ale ten můj smích spíš vyzněl jako nějaký myší hihňání. Vážně bych na tom měla zapracovat.