Domov za mořem

5.

  Na stole byly vyskládané talíře a sklenice, vše čekalo jen na naplnění. Uprostřed stolu stála svíčka dodávající všemu sváteční nádech klidu a pohody. Ale atmosféra byla naprosto odlišná.

  Táta se na mě sice usmál, ale byl to falešný úsměv, vynucený. Jeho upřímný smích jsem dobře znala a toto se mu podobalo jen vzdáleně. To mě dost rozhodilo, protože táta se nikdy nemusel usmívat falešně.

  "Stalo se něco?" Byla má první otázka, na kterou se mi ale ani teď nedostalo odpovědi. Táta mi mlčky pokynul, aby jsem si sedla a máma zmizela za kuchyňskou linku.

  Abych skryla neklid, který na mě rodiče svým chováním přenesli, ukryla jsem ruce pod stůl a nervózně si hrála s náramkem. Byl červeno-modrý, spletený z několika šňůrek. Upletly jsem si takové společně s Mandy, když nám bylo zhruba jedenáct.

  Přistál předemnou talíř plný polévky, vývaru s nudlemi a masem. Plavala tam i cibule, kterou jsem milovala v jakékoliv podobě. I přesto jsem ale vůbec necítila chuť k jídlu. Namísto toho jsem sledovala jak se rodiče chopili lžic a popřáli mi dobrou chuť.

  Pár sekund panovalo ticho, potom táta odtrhl pohled od jídla a zeptal se: "Ty nebudeš jíst?" 

  "Až se dozvím co se stalo," odsekla jsem česky, takže máma zmateně zvedla pohled a zamračila se. Mluvila jsem příliš rychle, takže mi nerozumněla. Jenže to byl účel.

  Táta si povzdechl. "Nic." Poté vycítil můj pohled a dodal: "Dobře. Musíme si promluvit. Ale až po jídle, přece jsem to vepřové nepekl zbytečně." Usmál se na mě, tentokrát upřímně a pokračoval v jídle.

  S povzdechem jsem spolkla obsah lžíce. Polívka byla skvěla, dokonce i dost slaná, ale copak jsem mohla klidně jíst, když i svíčka v té dusné atmosféře zhasínala.

  Máma sklopila pohled zpět k talíři, ale jakmile jsem ji napodobila, znovu se narovnala. Vyslala k tátovi zoufalý pohled a nazpět získala pobouřené zamračení. Jenže o tom jsem neměla ani potuchy. Přesto se mi v krku vytvořil knedlík a z mrazivého ticha obrátil žaludek. Takovéto nálady u nás nepanovaly.

  V paměti jsem měla uložené veselé sezení kolem stolu, hlasité překřikování a výbuchy smíchu. Máma se usmívala na tátu, já na oba a když měl někdo náhodou špatnou náladu, ostatní ho rozesmáli. Ať už parodováním "umírajcí" paní s třískou a nebo hysterie máminých snobských zákaznic a nebo obyčejným vtipem.

  "Promiň, ale já nemůžu v klidu jíst." Můj přibor s třeskem dopadl na talíř a já s hrdě zvednutou hlavou hleděla na oba rodiče. "Nejsem už dítě, chci vědět o co tady je a co se stalo-"

   "Ale zlatíčko..."

   "Ne není odpověď, mami! Nezkoušej se mi nic namluvit!" Zavřela jsem oči a víčka až bolestivě tiskla k sobě. V hlavě jsem měla zmatek. Jen samý zmatek. Ale nikdo, kdo by ho uklidnil a zahnal tady nebyl.

  Amanda.

  Zalovila jsem pod stolem rukou do kapsy, ale mobil jsem nenašla. No jistě, zůstal na posteli. Takže ani Mandy mi teď nepomůže. Jestli by mi ovšem vůbec nějak mohla pomoct.

  Konečně se někdo odhodlal k vysvětlení. Nebylo žádným překvapením, že to byl táta. Překvapením spíše bylo to, jak upřímně a přímo mluvil. Žádné zbytečné pomlky, žádné zapírání.
 
  "Na nějaký čas odjedeme, Aničko." Když si všiml mého výrazu, povzdechl si a bezhlase špitl promiň, ale já ho pobízela k další řeči. To, že mi právě řekl Aničko jsem skutečně neřešila. Jindy by jsem vraždila, ale dnes na takové detaily nebyla nálada.

  "Asi se chceš zeptat proč, kam, na jak dlouho a nebo s tím vším ani nesouhlasíš. To vše chápu. Chápu, že pro tebe nebude snadné opustit spolužáky, přátele, domov a mámu..."

  "Matte, please!" přerušila tátu zoufalým hlasem jmenovaná a naklonila se přes stůl blíž ke mě, blíž k tátovi. Její oči prozrazovaly zmatek, lítost a strach, který mě zarážel nejvíc.

  Vlastně se hodně divím, že jsem neutekla. Protože to nebyla má veselá rodina. To nebyl klidný večer. Napnutá atmosféra přešla do zoufalé a neklidné. Jediný, kdo tam stále držel myšlenky při sobě jsem byla já. Protože jsem netušila co se děje. Co se stane.

  "Odjedeme do Čech. Nabídli mi nějakou práci v Brně a já neodmítl. Jde spíš o praxi, smlouva se uzavírá na šest měsíců," táta pokračoval, jako by ho nikdo nepřerušil. "O bydlení nemusíme mít strach, máma mi nabídla, že můžeme bydlet u nich ve Znojmě, teda spíše ty, pro mě bude výhodnější najít si něco poblíž Brna."

  Máma konečně přestala opakovat tátovo jméno a poraženě se svalila na židly. Takovou jsem ji neznala. To ona byla bojovná, ne táta. Ona měla vždy hlavní slovo. A teď sbírala síly k útoku.

  "Chodila by jsi do české školy-"

  "Nedomluvím se." Konečně jsem se odhodlala promluvit. Přišlo mi to, jako by jsem nemluvila věky. Nejhloupější mi přišlo samotné to, co jsem z úst vypustila. Měla jsem se ptát na důvod. Na to proč nejde máma s námi. Proč se chovají tak jak se chovají. Ale ne, já místo toho vyslovila první spontální myšlenku.

  Táta se zarazil a potom vykouzlil úsměv. Opět nebyl upřímný, ostatně jako vše kolem mě a zaplavil mě z něj pocit vzteku. Než jsem však mohla cokoliv víc říct, proslov výmluv pokračoval.

"Zlato, hodně jsi se od poslední návštěvy naučila. V té škole to mám domluvené, jejich angličtinářka ti bude k ruce a se vším ti pomůže. Samozřejmě budeš mít odlehčený učební plán, čeština je pro cizince těžká."

  Sklopila jsem hlavu a samotnou mě překvapilo, že je talíř naprosto prázdný. Položila jsem tedy lžíci, se kterou jsem se už dobrou chvíli snažila něco nabrat a hledala jsem vhodná slova.

  "A máma?" Konečně dobrá otázka, Ann!

  Mámin pohled mi dal jasně vědět, že ví o kom je nyní řeč. Snad i proto nenechala tátu ani nadechnout a promluvila sama. "Nemůžu si dovolit odjet. Už kvůli práci ne."

  Tomu jsem ani trochu nevěřila, přesto jsem ale kývla a svou pozornost znovu obrátila na otce. "Proč bereš mě?"

  Odpověděl jako by to bylo nad slunce jasné. "Česko miluješ."

  "To ano. Ale-" Je tady vlastně nějaké ale? "Ale nechápu proč jste oba tak naštvaní. Nic se přeci neděje. Neměli by jsme to spíš oslavit?"

  "Slavit?!" Máma i já jsme sebou trhly, tak pronikavý byl tátův křik. A to jsem si myslela, že zmatenější už být nemůžu.

  Nadechl se, vydechl a potom znovu nasadil úsměv. "Omlouvám se drahoušku. Jen jsem v poslední době ve stresu, aby to klaplo. Slavit-" to slovo vyslovil jako by popisovalo něco nechutného, "-slavit můžeme později."

  Po tomto prapodivném proslovu zavládlo mlčení a mě se udělalo zle od žaludku. Bylo mi na zvracení, protože jindy veselá rodina mi teď přišla jako cizí. Ani upřímní ke mně být nemohli.

  To vše mi stačilo k tomu, abych se postavila a s veškerou trpělivostí nasadila dneska tak populární falešný úsměv. "Už nebudu jíst. Ale děkuju, polívka byla skvělá."

  Když jsem dopadla na postel, zabzučel mi mobil. A já s posledními zbytky svých sil odemkla obrazovku.

  Byla to zpráva od něj a stálo tam prosté: Promiň... I přesto jsem se ale slabě usmála.

___________________

Omlouvám se, že čast delší dobu nevyšla, ale jsem nemocná. :/

Za vaše názory budu vděčná. ^^

Tessie