Rachel's desire (CZ)

Kapitola 11: My expected letter

Sedm dní. Dalších sedm dní jsem tu strávila, dalších sedm dní jsem se smiřovala, že tohle je moje nové doma, dalších sedm dní uplynulo jako voda. Dnes celé dopoledne pouze pršelo a možnosti aktivit značně poklesly. 

Snídala jsem toast namazaný džemem, byl nejspíš vynikající. Jenže pořád, aniž bych si dala přestávku, musela jsem myslet na Christiana. Skoro jsem přestávala vnímat chuť toastu, pořád jsem plavala myšlenkami jinde. 

"Pane," vyrušil nás ze snídaně jeden ze sluhů, "přišel vám a paní markýze dopis." Ihned jsem se otočila jeho směrem, dívala se, jak mu dal Dawson pokyn, aby mu dopis přinesl a následně pozorovala každý moment toho, co se dělo s dopisem. 

Sluha odešel a jediný zvuk, který tu byl dobře slyšet bylo Dawsonovo pomalé a klidné otevírání dopisu. Zato já se nemohla dočkat toho, co se v něm skrývá. Byl pro nás oba. 

Téměř nezničenou obálku odložil na stůl, vedle svého talíře a dopis si nastavil před obličej. Bylo vidět, jak jeho oči skáčou z řádku na řádek a pozorně vnímají každé slovo. 

"Co se tam píše?" už jsem to dál nemohla vydržet a tak se doposud tichem obklopenou místností rozezněl můj hlas.

"Je to pozvánka." Odpověděl a přitom si dočítal vzkaz. 

"Od koho?" zeptala jsem se dál. 

"Přečtěte si to." Ušklíbl se a podal mi dopis. S radostí jsem ho převzala a sklouzla ihned dolů k pozdravu. S úctou Christian. Je to od něj. Celá napjatá jsem začala hltat odstavce.

Milá Rachel a markýzi Dawsone,

těmito řádky, které se už pár dní snažím zformulovat se snažím napsat něco, co by mě velmi potěšilo. Vás, Rachel jsem měl to potěšení potkat na bále Prvního letního dne a byl bych opravdu velmi potěšen, kdyby jste vy a váš manžel přijali mé pozvání na královský dvůr. 

Jsem si jist, že nebudu jediný, kdo bude vaši návštěvou potěšen. Tímto dopisem vám chci popřát šťastnou cestu a doufám, že vaši návštěvu uskutečníte. 

S úctou

Christian Thomas James

"Pojedeme do Londýna?" usmála jsem se a podívala na Dawsona. Nebyla jsem si jista, zda to byla otázka či pouhé upozornění. 

"Pozvánky se nejspíš neodmítají." Pokrčil rameny. Byla jsem šťastná. Tohle byla má cesta  za Christianem, možnost, kdy se s ním znovu uvidím a navíc, královský dvůr je něco, kam by se chtěl podívat snad každý šlechtic. 

"To je skvělé. Kdy odjedeme?"

"Vy se na ten výlet těšíte, že?"

"Samozřejmě." Odpověděla jsem klidně. "Máme možnost navštívit královský dvůr. To se neodmítá, nebo ano?" 

"Cesta odsud do Londýna na Dvůr potrvá jeden a půl dne v kočáre. Připravte se na to." Ušklíbl se.

"Nejsem nějaká citlivka." Přimhouřila jsem oči. 

"To je dobře." Přikývl. 

"A byla bych ráda, kdybych měla tu možnost jet nějakou dobu na mém koni." 

"Je vám pohodlnější víc, než kočár?" 

"Určitě. Budu s vámi muset být v malém prostoru takovou dlouhou dobu. Nic lepšího než projížďka na koni není." 

"Venku prší." Prohodil. 

"Určitě přestane." Ujistila jsem ho a vstala od stolu. Musela jsem služebným oznámit, co mi mají sbalit, upřímně jsem nedočkavostí hořela. 

"Pokud na tom trváte, můžete si vzít Anděla s sebou." 

"To mám také v plánu." Usmála jsem se sladce a otočila se. Můj očekávaný  dopis je konečně tady. Znovu jsem měla důvod se radovat. Cítila jsem, jak mé srdce doslova obklopuje štěstí. Schody jsem brala po dvou, i když s mou dnešní velkou suknicí to bylo něco skoro nemožného. 

×××

Nadšeně jsem šla směrem ke stáji již oblečená ve vhodném obleku. Venku již k mému štěstí přestalo pršet a mě se podařilo přemluvit Dawsona, abychom vyjeli už dnes. Obloha nabírala červánky, ale to mě neodradilo od mé očekávané jízdy na koni. Chci jet na Andělovi, co nejdéle dokážeme. I on by se měl přeci provětrat a nebýt jen celý den ve stáji. Všechny pocity se ve mě vařily a já se už nemohla dočkat toho okamžiku, až spatřím první domy Londýna. 

Jediný zvuk, který se nesl chodbou byl odraz mých podpatků. Skoro jsem k východu doběhla. Čekal tam již průměrný, tmavý kočár, spřežení bylo dvěma koňmi a vedle stál můj Anděl již osedlaný. Hlídala ho nějaká služebná. 

Dawson stál před kočárem a povídal si s naším kočím. Jakmile jsem však přišla, oba zamkli.

"Jste připravena?" změřil si mě pohledem Dawson. Bylo to poprvé, co jsem před ním stála v košili a kalhotách. 

"Samozřejmě." Přikývla jsem s úsměvem a přestoupila k Andělovi. Jemně jsem ho pohladila po čele a poté na něj naskočila. Znovu jsem ucítila pocit svobody. Podívala jsem se na Dawsona, který nastupoval do kočáru a rozjela jsem se. Nevěděla jsem, kudy se směrem do Londýna jede, ale prostě jsem jela. Vítr ve vlasech, čerstvý vzduch po dešti, všechno tohle bylo něco neuvěřitelného, co jsem milovala. Bylo to, jako bych najednou nebyla svázaná pravidly. Jako bych nikdy neměla žádné povinnosti a byla zcela volná. 

Jakmile jsem se přibližovala k lesu, zpomalila jsem, aby měl kočár možnost mě dohnat jeho přirozenou rychlostí. Pozorovala jsem paprsky světla, které se odrážely od jehličí stromů. Rosa ještě zůstala na trávě po dopoledním dešti. Vzhlédla jsem nahoru k obloze a zjistila, že teprve teď k podvečeru se slunce začalo probírat. Anděl už začal nedočkavě podupávat kopyty o prašnou cestu, ale než jsem se odhodlala se znovu rozjet, protože mě tohle čekání zkrátka vůbec nebavilo, objevil se kočár znovu před námi. 

"Pořád rovně." Promluvil kočí, aniž bych se ho na cestu stihla zeptat já sama. Mile jsem přikývla a vydala se na cestu. Znovu jsem mohla cítit svobodu, které jsem se nikdy nemohla nabažit. Narodila jsem se do šlechty, jak já jsem často říkávala, do vězení korzetu a získat alespoň trochu svobody a možnosti vlastního rozhodnutí jsem měla velmi těžké. 

Dupot kopyt mě uklidňoval. Byl jako bušení srdce. Stálý, pravidelný zvuk na který jsem si zvykla a připadal mi tak známý ke slovu svoboda, že jsem ho zkrátka potřebovala. 

-

○ Náš pár se vydává do Londýna na královský dvůr :) Doufám, že se těšíte <3

○ Byla bych moc ráda, za všechny vaše názory :)

○ A VESELÉ VÁNOCE VÁM VŠEM, mám vás MOC RÁDA! :)<3