Vteřinu na rtech, roky na stehnech. /dokončeno/

Kdo je Daniel?

V psychiatrické léčebně byl každý den stejný. Pomalu jsem zapomněla, co je vlastně za den. Dny splývaly jeden v druhý. Přesně dva týdny po mém nástupu Kláru pustili domů. Měla jsem z ní obrovskou radost, ale zároveň jsem pociťovala jakýsi sobecký smutek, že mě v tom nechala samotnou. Za pouhé dva týdny jsme se hodně sblížily a já si nedokázala představit, jak to v léčebně bez ní zvládnu. Naštěstí jsem měla ještě Markétu, která toho sice moc nenamluvila, ale pořád jsem si s ní rozuměla víc, než s Nelou a Alicí.

Samozřejmě ani v léčebně jsme se, až na ty nejhorší případy, nevyhnuli škole. Musela jsem udělat rozřazovací testy, podle kterých jsem potom navštěvovala předměty na své úrovni. Chodila jsem na matematiku, biologii, fyziku, angličtinu a literaturu pro pokročilé. A právě tam jsem poprvé potkala Daniela.

Tu hodinu si pamatuji úplně jasně, bylo to jako v nějakém filmu... No, až na to, že jsme byli na psychiatrii. Sestra mě přivedla do hodiny asi pět minut po začátku. Všichni na mě koukali. Slečna Balogová, která studovala na vysoké škole a zároveň k nám docházela vyučovat literaturu, se na mě mile usmála a řekla, ať se třídě krátce představím. Tím mě trochu zaskočila. Nikdy nevím, co říkat, když mám mluvit sama o sobě a tak jsem řekla „Ahoj, jmenuju se Sára, je mi šestnáct let a mám anorexii."

„Tohle je škola, zapomeň, co tě dostalo do léčebny a řekni nám o sobě něco doopravdy zajímavého." Slečna Balogová to nemyslela špatně, ale hrozně jsem znejistěla. Ohlédla jsem se na sestru, povzbudivě se na mě usmála a kývla. A tak jsem začala znovu. „Tak tedy... Jmenuji se Sára a literatura byla vždycky můj oblíbený předmět. Miluju Dostojevského. Miluju knihy obecně. Od malička hodně čtu a je to pro mě to nejlepší odreagování. No... A to je asi všechno."

A potom jsem si ho všimla. Seděl v poslední lavici u okna. Měl světlou pokožku, skoro průsvitnou. Hnědé vlasy a oči tak tmavé, že jste nedokázali rozeznat zorničky. Pod krásnýma očima měl temné kruhy, díky kterým vypadal tak nějak tajemně. Shodou okolností volné místo vedle něj bylo jediné volné místo v celé třídě a tak když mi slečna Balogová řekla, ať se posadím, nejistým krokem jsem došla až k poslední lavici.

"Můžu?" zeptala jsem se, i když vlastně nebyla jiná možnost. Daniel jen chladně kývl bez jediného slova. Zčervenala jsem a rychle se posadila. Ten den jsme probírali Obraz Doriana Graye. Tu knihu jsem četla nejméně třikrát, takže jsem výkladu moc nevěnovala pozornost. Daniel celou hodinu nepromluvil. Když hodina skončila, chtěla jsem co nejdřív zmizet, protože mi bylo trapně ale když už jsem byla na odchodu, Daniel mě chytl za zápěstí. Měl studené ruce a pevný ale zároveň něžný stisk. "Počkej" řekl hlubokým chraplavým hlasem. Byla jsem tak překvapená, že jsem se nezmohla na slovo. Všichni už se pomalu vytratili. V léčebně bylo celkem 7 tříd a tak už se všichni rozešli do té své, podle toho, jakou kdo měl další hodinu.

"Jsem Daniel" řekl a stiskl mi ruku. "Sára" odvětila jsem i když už mé jméno samozřejmě znal. Chvíli na mě jen koukal a nic neříkal. Srdce mi bušilo tak prudce, že jsem se bála, že to musel slyšet. "Proč tu jsi?" zeptala jsem se nakonec, protože to ticho začínalo být nesnesitelné.

"Věděl jsem, že se zeptáš. No, není se čím chlubit..."

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ