Domov za mořem

7.

V hodině biologie jsem jako vždy nedávala pozor. Jindy bych ale ležela v polospánku na lavici a nebo četla knihu, nicméně rozhodně nehleděla z okna s hlavou plnou vážných myšlenek.

Nemohla jsem se zbavit pocitu, že čím déle mlčím, tím víc Mandy zrazuju. Na druhou stranu jsem si byla jistá, že ji pravda způsobí bolest.

Sklouzla jsem k ní pohledem a na okamžik si dovolila ji pozorovat. Nezaujatě sledovala učitelčin výraz, občas něco zkontrolovala na svém mobilu, ale jinak vypadala pohodově naladěná. Když si všimla mého pohledu, s úsměvem mi nenápadně mávla.

To mi ještě víc pokazilo náladu. Budu jí muset ublížit. Smazat úsměv z její tváře. Rozloučit se s ní.

Prudce jsem trhla hlavou a zakázala si dále se na ní dívat. Místo toho jsem ze sešitu biologie vytrhla nepopsanou stránku a uchopila propisku. S pevnou jistotou jsem psala krátký, ale důležitý vzkaz.

Musíme si promluvit.

Jestli jsem na biologii něco měla ráda, byla to učitelčina slepota. Ani teď si nevšimla, že z mé ruky putoval přes půl třídy vytrhlý papír. Od Alex, přes Tristana a Maggie až se dostal do rukou samotné Amandy.

Zkoumavě přelétla papír pohledem a potom využila učitelčiny další slabosti. Hluchoty.

"Proč?"

"Později..."

...

Dopisovala jsem zrovna popis stavby těla škvora, odporné to stvoření, když mi na lavici přistála Amandina taška.

A je to tady. Promiň, Mandy...

"Co jsi potřebovala?" zeptala se se zvědavým výrazem a nabídla mi žvýkačku. Když jsem odmítla, sama si jednu vzala a čekala až si zabalím sešity.

Nespěchala jsem. Stále se mi do toho nechtělo. "Vlastně-" začala jsem váhavě, když mi do toho sama skočila. Sakra, ta holka je ukecaná.

"Jestli jde o Sama, vím o tom."

"Víš o čem?" Můj zmatený pohled zřejmě považovala za přetvářku, protože se jen zasmála a pronesla něco ve smyslu: "Hele to nezakecáš."

Na škvory jsem se totálně vykašlala a sešit biologie přistál na dno tašky, kterou jsem si následně hodila přes rameno a v doprovodu své tajuplné kamarádky opustila třídu.

"Netuším kam tím míříš," mumla jsem ve snaze ponechat náš rozhovor v přeplněné chodbě soukromým. "Jen se mi omluvil za ten včerejšek, nic víc."

Mandy povytáhla jedno obočí. Tím trikem mě dost štvala, já to nikdy tak bravurně nedovedla.

"Chceš mi naznačit, že když jsem viděla to co jsem viděla měla jsem jen halucinace?" V jejím hlase jasně zaznívala ironie. Bohužel jsem stále byla úplně mimo.

"Otázkou je, co jsi viděla. A kdy."

Zastavily jsme opět u skříněk a obě tu svou otevřely. Zatímco jsem lovila sešity na další hodinu, Amanda vesele mluvila dál.

"Vyprávěl o tom celému ročníku. Madison na něm mohla oči nechat, mrcha. Opovaž se nechat si od ní Sama vzít, to bych nepřežila. Vezmi si, že ta holka-"

"Amando co Sam rozhlašoval po celé škole?!"

"Ročníku..."

"Amando!"

Opřená o skříňku jsem čekala co z ní vypadne. A upřímně, dost mě to děsilo. Bylo mi sice fuk co si myslí Madison a podobné slepice, ty mě nezajímaly, ale tady šlo o to, co zase Sam udělal.

Zhluboka se nadechla a uhnula pohledem. Asi začala litovat, že o tom vůbec mluvila.

"Hele Ann, já vím, že to jsou jen kecy-"

"Co-se-stalo?!" Dožadovala jsem se už vytočeně odpovědi.

"Prý jsi se na něj vrhla a..." krátce zaváhala, zřejmě sledovala můj výraz, "...a líbali jste se v technické místosti. Ale to je jasná blbost, ta bývá zamčená!"

Sjela jsem po stěně skřínky na zem a schovala hlavu do dlaní. Ne, nebrečela jsem, jen dýchala, abych okamžitě nešla zabít toho idiota. Pocit, že se mi ještě před hodinou kajícně omlouval a teď o mně rozhlašoval takové věci byl prostě hrozný.

"Anno?" Mého ramene se dotkla něčí ruka. Nebylo těžké uhádnout čí a tak jsem se nechala pevně obejmout. Bylo mi mizerně. Víc než včera.

Včera...

Odtáhla jsem dlaně od tváří a podívala se na Mandy. V obličeji se mi muselo odrážet zoufalství, které jsem cítila v srdci.

"A já husa si ještě myslela, že mi bude chybět. Hajzl."

Amanda se slabě usmála. "Hele, toho se jen tak nezbavíš. Ještě pár let se budete na škole potkávat."

Zavrtěla jsem hlavou. "Tak jsem to nemyslela. Mandy, mi odjíždíme."

Hřejivý pocit objetí zmizel a Amanda ode mě o několik kroků ustoupila. V obličeji měla vepsaný šok a zřejmě hledala slova.

Promiň...

Vyhrabal jsem se na nohy, to ona teď potřebovala moji podporu. Na Sama jsem v okamžiku zapomněla, toto bylo vážnější.

"To se včera stalo. Táta nám oznámil, že spolu odjedeme do Čech. Bez mámy."

A bez tebe. Co si tam počnu?!

Konečně se zmohla na slovo. "Na jak dlouho? Nechceš mi říct, že... Ann, nesmíš odjet navždy!"

Slabé zavrtění hlavy jí asi moc neuklidnilo. Ale já ani netušila co jí říct. Že rodiče se k sobě chovají jako ledovec k Titaniku? Že sama netuším proč se táta hrne do své rodně země?

"Na jak dlouho?" Její šepot prakticky zanikl v pronikavém zvuku zvonku. Chodby se pomalu začaly vyprazdňovat, žáci nedoprovolně a s otrávenými výrazy mizeli v učebnách. My dvě ale nadále stály proti sobě.

Zabouchla jsem skříňku, sešity na další výuku už ležely v tašce. "Na půl roku. Táta vzal tu praxi na šest měsíců."

"Ale to se vrátíš-"

"Jo. Začátkem dubna."

Ticho které následovalo bylo nesnesitelné. Asi jsme měly jít do hodiny, ale oběma to bylo jedno.

Nakonec udělala Amanda krok ke mně a znovu mě pevně obajala. S hlavou na jejím rameni jsem bojovala se slzami.

Byly jsme jako sestry. Ne, to je špatná definice, sestry se totiž hádají a perou. Byly jsme jako zamilovaný pár. Ne doslova samozřejmě, ale to pouto tam bylo podobné. Úzké. Silné. Ta jedna zde byla kdykoliv pro tu druhou a zase naopak.

Den bez ní postrádal slunce, které by mi vykouzlilo úsměv na tváři. Den bez ní byl jako polévka bez soli. Čokoláda bez kakaa. Tělo bez duše. Den bez Amandy byl jako den bez mé druhé poloviny.

A to stále mluvím o dnu. Co potom týden? Měsíc? Co šest měsíců? Jak budu slavit Vánoce bez jejího falešného zpěvu? Kdo se mnou bude nakupovat dárky?

No a co pak? Co až se po těch dlouhých měsících zase shledáme? Neodloučí nás to?

Jedno mi bylo jasné. Nic nebude jako teď, kdy místo výuky stojíme na prázdné školní chodbě a brečíme si v náručí...

_________________

Co dodat? Jen že jste úžasní čtenáři a spravedliví kritici! Jen do mě! :D

Tessie