Bronx

7. kapitola

Otevřela jsem oči a na to se mi oči opět zaplnily slzami. Nemůžu tomu pořád uvěřit, že zabili mého otce. Nikdy ho nepoznám, nikdy mu neřeknu tati, nikdy mě neobejme a nikdy mě nepovede k oltáři. Tohle si nezaslouží! Ten, kdo to udělal bude pykat. Vstala jsem z postele a běžela do svého pokoje. Vpadla jsem do dveří a běžela do koupelny, kde jsem si udělala hygienu a pak si svázala vlasy do culíku. Bethany už naštěstí v pokoji nebyla, takže mi to i usnadnila. Popadla jsem tašku, do které jsem naházela různé oblečení, hygienu a další potřebné věci jako třeba mobil, peněženku atd. Ještě jsem si vzala fotku mých i pravých rodičů, které jsem si dala do peněženky. Oblékla jsem si černé tílko, na které jsem si dala béžovo-šedou mikinu, potom jsem si dala šedé tepláky, které miluju a nakonec jsem si obula bílé boty Supra. Přes rameno jsem si přehodila tašku a běžela po schodech dolů. Všichni spokojeně snídali u stolu, ale jak jejich pohled sjel na mě a k mé tašce, jejich zdešení vůbec nezakrývali.

,,Dobré ráno," pousmála jsem se. Všichni byli šokovaní, a tak čekali co ze mě vyleze. ,,Víte, když vidím lidi, jak se bezstarostně procházejí po ulici, chtěla bych to taky někdy zažít, ale i když se můžou na venek tvářit spokojeně, tak uvnitř to tak není a přesně to je můj případ. Nemůžete čekat, že potom co jsem si v životě prožila se budu na venek usmívat, že se nic neděje. Já vím, že se vám to líbit nebude, co udělám, ale i tak mě nepřesvědčíte. Jdu se pomstít za mého otce, zkrátka za všechno," všechno jsem jim to říkala s vážnou tváří, protože já to myslím naprosto vážně. Sice jsem ještě plná smutku, ale musím to bohužel nějak překonat. Nikdo nebyl schopen slova a já začala být nervózní.

,,To vžádném případě! Tam venku je to nebezpečné a ještě k tomu jdou po tobě Černí Piráti, což je ta nejhorší mafie ve městě," vystrašeně se na mě strejda podíval.

,,Jak jsem ti včera říkal, že tě nenechám udělat nějakou blbost, tak to taky dodržím," postavil se Jamie od stolu a zamračil se.

,,Myslela jsem si to," zamrmla jsem si spíš pro sebe. Došla jsem ke každému, kterého jsem objala a poděkovala mu. Všichni byli stále zaražení a nebyli schopni pohybu.

,,Sbohem, mám vás ráda," zašeptala jsem a přivolala si výtah.

,,Počkej," zakřičela Bethany. Nechápavě jsem se na ni podívala a ona mi už podstrkovala malou zbraň. Chtěla jsem už něco namítnout, ale ona mě zastavila.

,,Vem si ji. Ovládání je lehké, máš tam i náhradní náboje...bude se ti hodit. Navíc to nevadí, že nemáš zbrojní pas, tam na takových místech to nikdo neřeší. Hlavně si dávej na sebe pozor!" obejmula mě a já si od ní vzala zbraň a náboje.

,,Moc ti děkuju Beth," usmála jsem se. V tom se k nám přiřítili Jamie, teta a strýc.

,,Kdyby jsme ti to zakázali, i tak by si utekla. Hlavně se nám vrať v pořádku a informuj nás," pohladila mě po tváři teta.

,,Jsi silná a odhodlaná, hlavně buď opatrná," usmál se na mě strejda. Na Jamieho jsem se radši nepodívala a vstoupila do výtahu. Dveře se začali zavírat a já byla smířená s tím, že je už možná nikdy neuvidím. Jenže v tom do výtahu vtrhl Jamie, který zmačkl tlačítko, aby se dveře zavřely. Nechápavě jsem se na něho podívala, ale on tam postával v tichosti. Nejspíš nevěděl, co říct, ale to se výtah zastavil a já jsem mohla vystoupit. Povzdychla jsem si a vydala se ven z hotelu.

,,Nesmíš odejít," zašeptal, ale já jsem ho moc dobře slyšela. Otočila jsem se a on vyšel přímo ke mně.

,,Já musím," sklopila jsem pohled k zemi.

,,Nic nemusíš Monique. Ti grázlové tě pořád chtějí! Oni si tě najdou a už tě nikdy neuvidíme. Do Bronxu se bojí jít i policajti a ty, nevinná a bezbranná holka tam chce jít?! Brober se, žádná holka tam nemá šanci přežít!" vyšilovalal a já ho naprosto chápu. Taky nechápu, co mě to napadlo, ale chci se pomstít...za všechno.

,,Tak budu první, která přežije. Neboj se o mě...mám tě moc ráda Jamie," pousmála jsem se a líbla ho na tvář. Už bych na to neměla a proto jsem rychle odešla.

,,Sakra!" kopl do dveří, když jsem se na něho naposledy podívala. Zastavila jsem si taxíka a řidiči nadiktovala adresu. Teď už není cesty zpět. Řidič zastavil a já jsem poznala, že jsme už tady a taky byli. Lehce poznáte, kde jsou hranici, které dělí Bronx od normální části města. Dala jsem mu peníze a chtěla vystoupit, ale ten pán mě zastavil.

,,Slečno, sice nevím proč tam chcete jít, ale dávejte si velký pozor. Budete ho potřebovat," podíval se na mě. Měl asi něco okolo šedesáti a byl hrozně milý.

,,Děkuju vám a nashledanou," usmála jsem se a vystoupila z auta. Neříkám, že jsem se nebála, ale prostě mám jeden cíl, který hodlám splnit. Už jeden krok a jsem za hranicemi. Tu vzdálenost jsem překročila a teď to teprve začalo. Teď jde vážně o život. Sice nejsem úplně v centru, ale i tak je to tady děsivé. Sem tam někdo leží na zemi s flaškou v ruce a po ulici chodí dost divní lidé, kteří se na mě slizce usmívají. Chce se mi z nich zvracet. Už tu jdu po ulici pár minut a zatím žiju. To je důvod k oslavě ne? Dobře uznávám, že v této situaci se vtipy vážně nehodí. Najednou jsem uslyšela výstřely. Bylo to hrozné, protože jsem si myslela, že někdo střílí po mně, ale nestřílel. Vepředu se odehrávala hotová spoušť. Byly tam dvě skupiny, které po sobě střílely a nejhorší na tom bylo, že jsem od nich byla tak deset metrů. Schovala jsem za jednu popelnici. V této situaci si absolutně neuvědomíte, co máte dělat. Jen jsem čekala než to ustane, ale pak jsem ucítila štípavou bolest na mém stehně. Byla to kulka, která mi způsobila šílené krvácení. Nejspíš se od něčeho odrazila a zasáhla zrovna mě. Rychle jsem si z tašky vzala nějaký šátek a zavázala si ho okolo stehna, aby se mi zastavilo krvácení, jenže to bylo snad ještě horší. Že já jsem měla dávat ve škole pozor, když jsme se o tomto učili! Ani jsem nepostřehla, že výstřely utichly. Najednou jsem uslyšela hlasy. Dostala jsem strašný strach a nevěděla co dělat. Pak se najednou přede mnou objevila ta jedna skupinka. Vystrašeně jsem se na ně podívala. Vypadali drsně a děsivě, neříkám ale, že nebyli hezcí.

,,Co civíš?" štěkl po mně nějaký kudrnáč. Cukla jsem, vážně jsem se jich bála, ale nechtěla jsem to dát najevo.

,,Ty po mně čumíš," odfrkla jsem si a snažila se vstát. Strašně to bolelo, ale nechtěla jsem jim dát náznak zranitelnosti. Jenže mě zradila noha a já se řitila k zemi, ale zachytili mě něčí ruce.

1D JSOU NA SCÉNĚ!!! Everybody dance now :D Na tuhle chvíli jsem se strašně těšila a je tady :3

Ale nic vám neprozradím, jak se to bude dál vyvíjet :D
Další díl se budu snažit vydat co nejdřív ;)

Chci vám moc poděkovat, že tenhle příběh vůbec čtete :D Mám vás moooooooc ráda :* :D

GabuliHoran ❤