S hlavou v oblacích

(10.)

"Chci ti něco dát, abys tu nebyla úplně sama, když tu zrovna nejsem. Ale nevím, jestli se mi to povede, musíš mi pořádně držet palce, ano?"
Jonáš o mém plánu věděl, takže bez sebemenšího problému chytl holčičku za ruku a otočil ji na druhou stranu, aby na mě neviděla. Už jsem svou silnou chvíli vyčerpala, ale pokusila jsem se ji použít znovu.
Zaťala jsem pěsti a doufala jsem, že mi můj výtvor nepřistane na hlavě.
Naštěstí do ruk mi spadlo malé flekaté stvoření, které se z větší části podobalo štěněti. Až na ocas, ten patřil králi zvířat.
A jakmile štěně zaštěkalo, Adélka se otočila a objala mě. Kvůli tomu, jak se k ní chovala skupinka lidí v obchodním domě, ke které se řadila, Adélka nepatřila mezi ty sociáně zdatnější a nezvládla vystihnout situaci. Tohle mě ale překvapilo.
Šteně jsem položila na zem a to se ihned začalo lísat a mazlit.
"Ale co bude jíst?" zeptala se zodpovědně holčička s copánky.
"Tady je ve snu, nemusí nic jíst." Usmála jsem se.
Teď byl čas udělat "něco" z téhle "nicoty", ale hned, jak jsem si to uvědomila, začla jsem mizet, Jonáš ale zůstával a nepanikařil. Zanechal chladnou hlavu. Asi mu má malá přítelkyně už vážně neco řekla.

Slyším ten zvuk, který nesnáším od té doby, co jsem si nastavila budík na mém novém mobilu. 2:00. Típnu ho a přitom si uvědomím, že jsem se nešťastnou náhodou probudila Jonášovi na břiše.
Když už jsem se opatrně snažila slézt a nechat Jonáše ve světě snů, ucítila jsem zvláštní povrch, který se dotkl mých rtů. Snažila jsem se rozpoznat, které jídlo se mi dostalo do pusy, když pak si uvědomím, že jídlo to není.