24 Hours in London

Adriana

„Mluví k vám kapitán letadla. Vzhledem k velmi nepříznivé změně počasí musíme nouzově přistát. Blížíme se k Heathrow, prosím všechny, aby si zapnuli bezpečnostní pásy. Děkuji." S frustrovaným povzdechem jsem se podívala z okýnka. Museli přistát... Tohle se rovnalo sněhové bouři.
Přesně o půlnoci mě do tváři uhodil, víc než studený, londýnský vzduch. Z oblaků padala kvanta nového sněhu. Všude poblikávala vánoční světýlka a atmosféra by byla dokonalá, kdybych neměla namířeno až do Irska... Je to skoro co by kamenem dohodil, ale vzhledem k počasí...
Unavená, schvácená z cesty a přesto, jsem odmítla nabídku zřízence letiště o občerstvení. Uložila jsem zavazadla a netrpělivě čekala, až se uvolní taxík.

Když už jsem tady a podle personálu by náš let měl pokračovat až další den, rozhodla jsem se využít situaci a zamířila s kabelkou a menší cestovní taškou do srdce Anglie. Londýn mě fascinoval už jako malou holku a doposud jsem přes něj jen létala...

„Taxi!" Mávla jsem rukou na černé autíčko, které se rozjelo mým směrem. Společně se mnou se ozval i mužský hlas. „Sorry kotě, ale spíchám." Protáhl se kolem kluk a sebejistě otvíral dveře. „Frajere! Já tu byla první." Chytám jej za bundu a taxikář, pobavený situací vystupuje. „Mladý muži, slečna reagovala dřív." „Ale já pospíchám!" Stočila osoba ke mně pozornost. S úžasem jsem pozorovala dvě modré oči, které byly unavené. „To jsme dva!" „To máš celkem blbý."

„Frajere!" Kluk, možná o rok, dva, maximálně tři starší se podívá do jinak asi vstřícné tváře taxikáře. „Změň tón! Slečna si mě zavolala jako první!" Obchází auto, kluk vypne hruď a hrdě na něj pohlédne. „Kamaráde, jednu ti vrazit, tak se vrátíš s banány v rukou!" Odstrčí jej ode dveří, otevře je a pokyne mi ke vstupu. „Tak prosím, slečno. Víc zavazadel nemáte?" „Ne. Díky." Zabouchne dveře a něco klukovi říká. Ten soptí a vztekle se dívá do mé tváře.

„Kam to bude?" „Londýn... K Big Benu." S úsměvem kývne a pomalu se rozjede. Kluk stále stojí na okraji chodníku a rozhlíží se. „Počkejte! Třeba... třeba má stejnou trasu."

„Hej! Frajere!" Kluk se otočí. „Kam vlastně potřebuješ?" Vypadá, že má chuť něco odseknout, ale nakonec odpoví. „Tak pohni zadkem. Taxi ale platíme na půl." „Dík." Hlesne, když se posadí vedle. Jen kývnu a opřu se o okno. Cesta trvá něco hodinu za běžných podmínek, ale teď, za sněhové kalamity... Počasí se regulérně zbláznilo.

„A příště hochu, kroť svoje chování. Slečna ti asi vytrhla trn z paty. Vypadá to, že jsem poslední taxi, co z letiště odjelo..." Chlapík bodře povídá, skrze řasy pohlédnu na kluka. Stáhl si kapuci i čepku. Blond rozcuch... Ve spojení s modrýma očima vypadá jako andílek.
„Jo, já vím..." „Je hezký, že to uznáš." Oba se leknou. Taxikář se pobaveně zasměje. „Myslel jsem, slečno, že spíte." „Spala jsem v letadle..."

Kluk mlčí zbytek cesty. Taxikář je zvědavý a během chvíle ví, kam mám namířeno a já, že dcera porodila dvojčátka a on se těší, až s nimi bude trávit čas. „A vy nejste angličanka? Máte přízvuk, jako rodilý mluvčí." „Ne ne... Pocházím z malé zemičky." „Odkud?" „Česko." „To znám. Jednou jsme byli v Praze, omylem..." Se smíchem povídá příhodu, která se stala před X lety. Kluk se občas pousměje, ale jinak mlčí. Celkem mě tím deptá, ale než nad tím začnu pořádně uvažovat, vystupuji.

„Tak slečno, jsme tady. Big Ben..." „Kam ty jedeš?" „Domů?" „Eh... Myslela jsem... No, to je fuk. Kolik jsem dlužná?" „Nech to být, platím to celé." Chytí mě za rameno, když se nakloním dopředu. Nejistě na něj pohlédnu. „Pomohlas mi. Kdyby ne, ještě bych tam stál." Usměje se a významně pozvedne obočí. „Díky." „Já děkuju."