Bronx

9. kapitola

Za rohem kuchyně byla chodba a podél ní bylo několik dveří a nakonci mě právě jedny zaujaly. Vypadaly mnohem pevnější a odolnější, a proto jsem chtěla zjistit co tam je. Přišla jsem k nim, ale samozřejmě byly zamknuté. Ještě jsem párkrát zatahala za kliku, ale marně. Někdy se jich na to možná zeptám, co je v té místnosti. Noha mě už tak moc nebolela, ale že bych chodila normálně se říct nedá. Rozhodla jsem se, že nahlédnu do jejich pokojů. Otevřela jsem první dveře a usoudila jsem, že nikde to tu není vymalované. Co jsem si taky myslela, když bydlíme v garáži. Nic zajímavého tady nebylo, ale pak jsem uviděla, že na posteli leží nějaké papíry. Tak toto mě šokovalo. Tady si někdo píše písně. Páni mafián a zpívá. Ježiš já už fakt blouznín. Dveře jsem zavřela a šla do místnosti naproti. Když jsem uviděla tu sbírku nožů, která byla zarámovaná na zdi, hned jsem dveře zavřela. Tak toto bylo děsivé. Vešla jsem do vedlejšího pokoje, kde jsem spatřila na posteli malinkou knížečku. Nevím, jestli je to Bible, ale co vím, tak to, že je Harry věřící nebo aspoň částečně. Vím, že je to jeho pokoj, protože jsem si všimla řetízku s křížkem, který nosí na krku. Tak toto bych do něho neřekla. Dveře jsem zavřela a šla naproti. Když jsem spatřila ten pokoj, tak na mě dolehly smíšené pocity. Všude byly po zemi rozházené papíry, pak tu byly i zbraně, nože a nevím co ještě. V rohu byl zavěšený boxovací pytel, který vypadal, že už toho moc nevydrží. Můj pohled spadl, ale na fotografie, které byly přibité na zdi. Na jedné fotce byl malý chlapeček s velkým úsměvem, který by prozářil celý svět. Poznala jsem ho...byl to Louis. Kdo by řekl, že se z něho vyklube takový člověk. Hned vedle byla jedna velmi krásná žena a okolo ní byly smějící se čtyři holčičky. Za nimi byla louka plná různých květin, na kterou doléhaly sluneční paprsky. A úplně poslední fotografie, na které mě zaujala jedna dívka s průzračnýma očima, které však nebyly šťastné, ale plné smutku. Měla krásné vlnité vlasy až do půlky zad a na tváři měla úsměv, jenže nebyl upřímný.

,,Co tady sakra děláš?!" zavrčel. Tak šíleně jsem se ho lekla. Srdce mi začalo nehorázně bušit a já najednou nevěděla co říct. Stál ve dveřích a jeho naštvaný pohled směřoval přímo na moji osobu.

,,J-já," koktala jsem a kmitala jsem očima všude po místnosti. Vydal se ke mně a já si až teď všimla, že má všechny svaly napnuté. Až byl těsně u mě, tak se zastavil. Sice jsme se nedotýkali, ale i tak mi to bylo nepříjemné.

,,Hned vypadni," jeho ledový hlas mi naháněl husí kůži. Chvíli jsem tam stála zaražená, ale potom se konečně vydala pryč z pokoje. Ty jsi tak blbá. Kdyby jsem tam nelezla, nebyl by Louis tak naštvaný. Všimla jsem si, že kluci sedí v obyváku a dívají se na televizi. Nechtěla jsem je rušit a ani nějak vzbuzovat pozornost, a proto jsem se snažila nepozorovaně proklouznout do svého pokoje. Já už to říkám, jako kdyby to byl můj domov, ale částečně je to pravda. Konečně jsem byla jen pár metrů od pokoje.

,,My víme, že jsi tady. Dupeš jak slon," uchechtl se Harry a všichni se na mě otočili. Jak já jsem se lekla. Dneska už po několikáté, ale za to si stejně můžu sama. Potřebovala jsem si odpočinout, a tak jsem konečně otevřela své dveře a zalezla dovnitř. Musím se nějak odreagovat, tak jsem si chtěla pustit nějaké písničky, ale problém byl v tom, že nevím, kde mám mobil. Hledám ho už tak půl hodiny a nic. Tak to jsem v pytli.

,,Kluci, nevíte kde mám mobil?" nadzvedla jsem obočí.

,,Tady," zamával s ním Louis, který vyšel ze svého pokoje a na tváři mu pohrával pobavený úsměv. Hlavně klid, důležité je, že už na mě není naštvaný. Šla jsem tedy k němu a chtěla si vzít mobil, jenže uhnul s rukou. ,,Vymazal jsem ti všechny kontakty. Máš tam jenom mě a kluky, nic víc nepotřebuješ," mrkl na mě a podal mi mobil, který jsem si nasupeně vzala. Takže teďka nejsem v kontaktu s rodinou, nemůžu je informovat, že jsem v pohodě, prostě nic.

,,To nemyslíš vážně," zvýšila jsem na něho hlas.

,,Ale myslím," usmál se na mě a to mě ještě víc vytočilo. Mobil jsem hodila na linku, protože jsem byla vážně naštvaná.

,,Teď je mi k ničemu," zamračila jsem se a chtěla jít pryč, ale zradila mě noha a já spadla na zem.

,,Měla by sis odpočinout," přiřítili se ke mně kluci a pomohli mi vstát. Jen jsem zakroutila hlavou a i přes tu už malou bolest, jsem se vydala pryč. Potřebovala jsem se taky nadechnout čerstvého vzduchu. Vyšla jsem na ulic a s překvapeným výrazem jsem se divila, že tu nikdo není. Byla jsem za to ráda. Opřela jsem se o zeď a jen tak se nechala unášet tou děsivou atmosférou Bronxu. Po chvíli si vedle mě někdo stoupnul a opřel se taky o zeď, jenže já jsem mu nevěnovala žádnou pozornost. Podle zvuku zapalovače, jsem usoudila, že si zapaluje cigaretu.

,,Na," natáhl ke mně ruku s cigaretou a já se k němu hned otočila. Byl to Louis, kterému se v jeho očích odrazoval svit měsíce. Vypadal božsky. Sakra, nad čím to tady přemýšlím.

,,Nekouřím," svůj pohled jsem radši věnovala blikajícím lampám, protože kdybych se dívala na Louise, nevím, co by mou hlavu napadlo.

,,Pomůže ti to," podle hlasu jsem poznala, že se pousmál.

,,Nechci, díky," odsekla jsem rychle. Jen si povzdychl a já se na něho podívala. Cigaretu si vložil mezi ústa, kterou nasál a poté vzduch vypustil z úst.

,,Zlobíš se," nebyla to otázka, spíš to konstatoval. Nic jsem neříkala a dál se dívala před sebe. Tak on se mi hrabal v mobilu a nemám být naštavaná?

,,Ale no ták, udělal jsem to proto, abysme byli v bezpečí. Musel jsem to udělat, protože teďka jsme v tom zatažení všichni," zahodil cigaretu, opřel se o zeď a otočil se na mě celým svým tělem. Stejně je to úpná kravina, že jsem na něho naštvaná. Nejspíš bych ten mobil ani nepoužila.

,,A kde jste vůbec dneska byli?" hodně mě to zajímalo, ale bála jsem se jeho reakce. Dlouze se nadechnul a já mohla vidět, jak mu pouliční lampy osvětlují dobře řezané rysy na jeho obličeji. Celý se napnul a mně začalo docházet, že to nebyl moc dobrý nápad.

,,To ti může být jedno," procedil skrz zuby a vzduch vydechnul. Jenže já jsem se nedala.

,,Vždyť si říkal, že jsem v tom zatažená taky, takže mám právo vědět, kde jste byli," zamračila jsem se a zkřížila ruce na prsou. Něco si zamrmlal a zahleděl se do mých očích. Bylo mi to nepříjemmé, a tak jsem uhnula pohledem, na což jsem od něho uslyšela uchechtnutí.

,,Bronxem se už šíří fámy o tom, že Monique Gordon sem zavítala. Samozřejmě se do toho začínají srát i Piráti. Takže začínají to tu prověřovat a my jsme si ohledně toho museli něco zařídit. Být tebou, dávám si bacha," uchechtl se a pobaveně mě pozoroval. Fajn, neříkám, že to co mi řekl mě trochu nevykolejilo, ale i tak jsem to na sobě nedávala znát...tedy doufám.

,,Bojíš se," zasmál. To nemůžu být dobrá aspoň v herectví.

,,Ne," odsekla jsem možná trochu rychle. Byla už zima, takže jsem se vydala zpátky do garáže nebo jak bych to měla nazvat. Za sebou jsem ještě uslyšela jeho smích a já jsem nad tím musela protočit panenkami. Kluci se dívali na televizi a já jsem se k nim připojila. Všichni seděli v křeslech a tím pádem byl gauč volný, takže jsem na něj s radostí skočila a lehla si.

,,Zabij se," zasmál se Harry. Dala jsem si ruce za hlavu a spokojeně zavřela oči. Jenže po chvíli mi někdo zvedl nohy a dal si je na klín.

,,Co děláš?" zamračila jsem se. Sice tu nohu mám už celkem v pohodě, ale i tak tu bolest trochu cítím.

,,Sedím?" uchechtl se. ,,Nikde už není místo, ale ty ses nám musela rozvalit na celý gauč," zakroutil hlavou a sledoval televizi. Jenže já jsem se nemohla soustředit, protože jsem měla nohy v jeho klíně a on měl ruce na mých nohách. Kam jsem se to dostala? Ne, musím myslet na ty kretény Piráty a na mého otce. Myslím si, že to dneska bude ještě zajímavé.

Já jsem z vás úplně omdlela!!! Byla jsem v šoku, když jsem se podívala kolik má tahle story reads. Jsem myslela, že si budu volat pohřebák :D Vážně jsem to nečekala!!! Chci vám moooooc poděkovat, úplně jsem happy ^_^

A jinak líbí se vám tenhle díl? Jak budou ty Vánoce, tak se budu snažit vydávat pravidelně díly, takže žádná pauza nebude :D

GabuliHoran ❤