Domov za mořem

8.

  Na dno kufru dopadl další svetr, tentokrát můj oblíbený červený se sobem, který jsem dostala od Amandy na loňské Vánoce. Všimla si tehdy, jak si ho v obchodě prohlížím a tak se rozhodla nadělit mi jej.

  Ano, balila jsem si. Příruční taška do letadla už ležela nachystaná na posteli, kufr na oblečení se pomalu plnil. Do odletu zbývaly tři hodiny, venku ještě nevyšlo slunce a chlad noci mi pohltil srdce.

  Stále jsem si nebyla jistá jestli se spíš těším a nebo ne. Abych se přiznala, měla jsem hlavně obavy. Nedokázala jsem si představit jak mě v české škole příjmou a jak to já sama zvládnu.

  Dveře se s tichým vrzáním pootevřely a dovnitř nakoukla máma. Oči měla nepřirozeně zarudlé, ale na tváři jí pohrával smutný úsměv.

  "Můžu?" špitla a s mým souhlasem vstoupila.

  Nahlédla do batohu, potom do skříně a nakonec mi přinesla ještě jednu mikinu. Úhledně ji mlčky složila a sedla si na postel mezi rozházené oblečení.

  "Budeš mi chybět," zamumlala jsem s očima zabodlýma do tmy za oknem. Jakmile se mě dotkly její ruce zvedla jsem pohled a sedla si vedle ní. Opět mi zvlhly oči.

  Tiskla mě k sobě silněji a silněji, naše těla se třásla pod náporem vzlyků. Až příliš mi to připomínalo loučení s Amandou.

  Oslabená pláčem jsem nasávala máminu vůni. S vědomím, že ji teď dlouho neucítím jsem se odmítala odtáhnout. Kolem nás vládlo mrazivé ticho, pro slova zde nebylo místo. Vzduch se plnil našimi emocemi a pachem slz.

  ---

  "Dobrý den, máme zde zarezervované letenky do České republiky. Ano, Brno-"

  Opřená o kufr jsem čekala až táta dořeší letenky. Nudila jsem se, má mysl odpočívala. Kolem mě proudily davy lidí, páry se loučily i šťastně shledávaly. V tom mumraji jsem se ztrácela.

  Když mi před očima někdo zamával, lekla jsem se. Až příliš dlouho se má pozornost toulala v myšlenkách.

  "Můžeme?" zeptal se táta a ukázal mi letenky. V cestě nám tedy už nic nebránilo. Má česká polovina duše se začala těšit.

  ---

  Dvě hodiny letu mi bohatě stačily. Nikdy jsem pro lidi co milují okamžik, kdy se obrovský letoun odlepí od země neměla pochopení. Ale naštěstí to můj žaludek dnes ustál a poslední anglická snídaně na dalšího půl roku dopředu se udržela na svém místě.

  S výdechem jsem následovala tátu ven z letadla, kde nás překvapil hustý děšť.

  Alespoň něco je stejně jako v Londýně...

  Rychle jsem přeběhli do letištní haly, kde na nás opět čekala citů plná atmosféra. Shledání i loučení, radost a pláč. Opět.

  "Přijede pro nás Katka, domluvil jsem to s ní," oznámil mi táta zatímco jsme mířili pro naše zavazadla.

  "Myslela jsem, že bydlí v Praze."

  Katka byla tátova sestra, kterou rodiče od dětství vedli k lékařské dráze, stejně jako jejího bratra. Ona toho ale měla dost a tak po střední škole utekla do Prahy a otevřela si parfumerii. Nějaký čas s ní rodina nechtěla ani mluvit, ale zhruba dva roky zpátky se vztahy uklidnily.

  Já osobně jsem se s Katkou viděla jen jednou. Působila mile a přátelsky, měla slabě přes pětadvacet let. Vlastně jsem se na setkání s ní těšila.

  "Přijede na týden, chce se s námi vidět. Alespoň se dozvíme co je v nového v hlavním městě," mrkl na mě táta, nicméně já se toulala ve svých myšlenkách.

  Měla bych dát vědět mamce, že jsme bezpečně přistáli.

  Konečně jsem spatřila svůj kufr a hned se mi trochu ulevilo. V živé paměti mi uvízl zážitek sotva tři roky starý. Ztratil se mi tehdy kufr a dvě hodiny hledání a omluvných výrazů personálu mi bohatě stačily.

  "Podívej se, támhle je!"

  Skutečně. Vysoká bruneta nám nadšeně mávala a jakmile jsme byli na doslech, křikla tátovo jméno.

  Tvářila jsem se jako bych tam vůbec nebyla. Z nevysvětlitelného důvodu jsem byla značně nervózní.

  "Konečně Mates! Víš že trpělivost není má silná stránka. Mám pocit, že na vás čekám už hodinu." Objala jmenovaného a potom si všimla mě. Pokoušela jsem se o nejmilejší úsměv a v mysli se radovala, že jí celkem rozumím.

  "Ty jsi určitě Mary Anne! Ale promiň, zůstanu u české verze. Můžu ti říkat Aničko?"

   "Jen Anna, prosím."

  Jestli mi bylo něco proti srsti, byla to zdrobnělina mého jména. Proto jsem se hned bránila.

  Katka mě taky krátce objala a potom popadla můj kufr. Očividně slovo nervozita neznala a spokojeně brebentila. Některé výrazy mi byly neznámé, ale možná to bylo i  rychlostí, kterou mluvila.

  "Máma se na vás moc těší. Už asi týden řeší co uvaří, no znáš ji. Nakonec vyhrála kachna, ale o králíka nepříjdete, to bych ji přetrhla. Na sto procent hlady neumřete, to se nebojte."

  Boha jeho, tohle bude těžší než jsem čekala.

  Opustili jsem halu, naposledy jsem pocítila tu prapodivnou atmosféru. Venku nepřestalo pršet, takže jsme se rozběhli ke Katčině autu, trochu starší, ale jinak slušně vypadající Octavii.

  Připnula jsem si pás a čekala až táta naloží kufry do kufru.

  To je ironie...

Usmála jsem se nad tou myšlenkou a v tu chvíli se na mě otočila Katka, která se rovněž schovala před deštěm.

  "Tak co, bojíš se?"

  Její otázka mě zaskočila. Snad proto, že najednou nevypadala potrhle a ukecaně, ale mile a starostlivě. Dokonce se slabě usmívala.

  "Trochu," přiznala jsem šeptem a sledovala jak táta pomalu, ale jistě promoká.

  "Nemusíš se bát. Česky mluvíš dobře, dost si se zlepšila. Dokonce i ten přízvuk máš jen slabý."

  Ha, teď lhala. To, jak moc silný mám přízvuk, jsem moc dobře věděla. Ale nevyvracela jsem jí to.

  Konečně táta zaklapl kufr a sedl si za náma do auta. Vlasy se mu lepily k hlavě, ale široce se usmíval. Jeho další slova vysvětlovala proč.

  "Konečně zase doma."

  Katka se na něj usmála a nahodila motor. Octavia si něco zabrblala pod kapotou, ale bez jiných protestů vyrazila na cestu.

  Seděla jsem tiše vzadu a poslouchala rozhovor sourozenců. Do toho vyhrávalo rádio, hlasatel zrovna upozorňoval posluchače na problémy na silnici.

  Vypadalo to na dlouhou cestu.

---

A Česko je na scéně. Snad jsem to moc neuspěchala, tato kapitola byla něco jako mezník. Už brzy nás čeká důležitá postava. ^^

Díky za vaši podporu! <3
 
Tessie