Zrozen pro trůn

Sedmá Kapitola

Jen jsme tam tak seděli a držel mě v objetí.

Když už jsme se uklidnili tak otec opět vstal a rozhlídnul se. Nikde nikdo nebyl. Podíval se na mě a já stále seděl na zemi a nevěděl, co se to vlastně děje. Koukal na mě, jako bych si to všechno vymyslel, jako bych byl blázen. Pomalu se otočil a pomalým krokem šel ke dveřím, které následně pootevřel jen na kus očka. Chvíli hleděl do temného domu a nic neříkal, jeho dech jsem skoro ani neslyšel. Potom dveře začal pomalu otevírat a když už byly otevřené, protáhl se mezerou a kráčel pomalu po dlouhé chodbě našeho domu. Po chvíli jsem slyšel jak začaly vrzat schody, měl jsem o něj strach a vydal se za ním. Dole v kuchyni se svítilo, ale to nechal otec svítit. Scházel jsem poslední schod a otec na mě prstama ukázal jen ať jdu klidně dál, že jsme tady jen my dva. Prošel jsem tedy napříč kuchyní k oknu a pohlédl ven. V Rendyllu bylo ticho, lampy svítily a náměstíčko bylo pusté, jako poušť. Otec přišel ke mně a od okna mě odstrčil. Díval se sem a tam, jako by něco hledal. Pak zatáhl závěsy a šel ke skříní, která je v chodbě vedle kuchyně a začal se tam přehrabovat. Nejspíše už to 'něco' našel, protože se tam přestal hrabat a šel si sednout ke stolu.

Ach ne.. zase ta kniha v kůži ! Co v ní je? Otec listoval stránkami, které byly zežloutlé stářím. A taky pěkně zapáchaly. Není divu, ta kniha je určitě strašně stará. Pak začal něco rychle zapisovat a koukal při tom na dveře. Nozdry nosu se mu roztahovaly a zase srážely k sobě. Nikdy předtím jsem si toho nevšimnul. Koukal stále směrem ke dveřím a tehdy jsem si to uvědomil. To, co jsem cítil nebyla ta stará kniha, ale šlo to z venčí. Smrdělo to jako kožešina, ale hodně stará zaprášená zatuchlá kožešina. Rozeběhl jsem se ke dveřím a chtěl vyrazit ven, ale uslyšel jsem rychlý pohyby za mnou a nestihl jsem se ani otočit a otec mě srazil k zemi.

"Nikam nepůjdeš, zbláznil jsi se?!" vstal a rukou mi zarazil dveře, takže jsem je nemohl otevřít.
"Co je venku? Cítím tam něco smrdět !" houkl jsem a otce to zarazilo.

"Ty to cítíš?" zeptal se s údivem a nezpouštěl ze mě zrak.
"Co to? Co cítím?" zeptal jsem se nechápavě.

"Nic, jdi si lehnout"
"Ne"
"Jdi si lehnout !" zařval na mě hrubým tónem.

Vzteky jsem šel nahoru a praštil dveřmi. Lehl jsem si do postele, co se to se mnou děje? Proč mám furt hlad a žízeň? Proč slyším venku ptáky zpívat a vodu z fontány téct? Cítím to tak silně, každý proud, každou molekulu vody.
Grrr !! Zavrčel jsem a dal pěstí do postele. Bolí mě uši a motá se mi hlava z toho křiku všude. Připlácnu si polštář na hlavu a tlačím si ho víc na sebe, ale stále slyším ptáky, pavouky lézt po stopě. Rozčiluje mě to a začínám být vzteklý. Hodiny ťikají a odbýjí půlnoc. Cítím se jak divoch.

Dvanáctého října

Ráno bylo klidné, ale noc byla horší. Oka jsem nezamhouřil ani na píď a myslím, že otec také ne. Pozdě do noci svítil v kuchyni a stále něco hledal v té jeho knize. Myslel jsem na bojovku. Kde je a co s ní je? Vstal jsem z postele a šel se podívat k oknu. Vítr fučel tak moc rychle, že se špičky stromů dotýkaly svých kořenů. Mé oči však zaujalo něco jiného. Pod stromem, který se ohýbal v rytmu větru plálo i něco, co tam nepatří. Byl to černý kabát jehož nositele jsem nepoznal. Díval jsem se a ta postava se dívala mým směrem, jenže jí nešlo vidět do obličeje. Kabát jí vlál a já ho nakonec přece jen poznal.
Je to ten kabát a nejspíš i ten samý člověk, co stál na náměstí, když sousedovi zabili dceru a mě obvinili uprostřed kruhu, který okolo mne vytvořil dav lidí. Stálo to tam na konci a hledělo to na mě a pak to prostě odešlo. zakroutil jsem nad tím hlavou a rozhodl se jít dolů.
Otevřel jsem dveře pokoje a leknutím mi ztuhly všechny svaly v těle. Naproti mým dveřím je malinké zrcadlo, které patřilo mamince. Postava, jež byla před necelou minutou dole, stála právě teď za mnou. Otočil jsem se jak nejprudčeji jsem uměl, ale byl jsem v pokoji sám, dokonce i okno bylo zavřené. Srdce mi začalo vyskakovat z hrudi a já usoudil, že se mnou něco není v pořádku. Došel jsem ke schodům, kde jsem se zastavil a koukal dolů. Otec seděl zády ke mně, ale vím, že o mně věděl. Nevím jak, ale prostě to vím.

"Jen pojď, Damiáne" řekl, aniž by se otočil. Věděl jsem to.
"Věděl si o mně?" zeptal jsem se a čekal jsem odpověď, která mi něco prozradí. Marně.

"Jistě." V jeho tónu jsem pocítil výsměch.
"Jak?" dělal jsem blbého.

Otec se jen zasmál a pak si vzdychl. "Děláš strašný hluk."
"Skoro jsem nebyl slyšet"

"ale já tě i přesto slyšel" řekl a knihu zavřel. Jen jsem se na ní tak podíval a zasmál se. Otec mě sledoval a podle jeho výrazu jsem pochopil, že neví proč se směju.

"Vážně si celou noc četl tohle?" zasmál jsem se.
"Jednou to pochopíš Damiáne. Je to moc důležitá kniha, která mě všechno naučila."

"Vážně? Učila tě kniha? Tak to už chápu, proč jsi tak cynický a divný" zasmál jsem se. Otec té knize poklepal na hřbet a uložil ji zpátky do skříně. Bylo zvláštní, že mi jí nechá na očích a dosažení, ale mě stejně nezajímalo co je uvnitř. Vyrušilo mě poklepání na dveře. Otec šel ke dveřím a otevřel. Nemohl jsem uvěřit svým očím, ale stála tam. Ve svých kašmírových šatech a přes sebe sněhový přehoz, s vlasy rudými jako krev tam stála s úsměvem.

"Dobrý den, Jsem tu nová, jmenuji se Estela." řekla. Otec ji potřásl rukou a pomalu chtěl zavírat.
"Dozvěděla jsem se, že Damián má 20tého narozeniny." šklebila se a ten smích se mi vůbec nezamlouval.
Otec se na mě podíval a poté svůj pohled přesměroval na bojovku.
"Ano, to má. Je to jeho velký den, bude mu 16" řekl. Bojovka se na mne podívala. Poprvé za ten dlouhý týden.
"krásný věk. Přináší mnoho změn. Ještě se uvidíme." rozloučila se a odkráčela. Toto její divadlo jsem vůbec nechápal. Ale asi nejsem jediný, můj otec také ne. Divně se mu napnula kůže na rukou a dýchání se zrychlilo, ale asi to nic neznamená. Po zbytek dne jsem trávil čtením knihy, kterou mi dala maminka než zmizela. Měl jsem ji rád a četl jsem ji snad 1000krát. Večer se pomalu blížil.


Z Pohledu Estely
Přichází to. Není čas, musím mu to říct. Zaklepala jsem na dveře, které se otevřely v nich byl Horyn. Poznal mě a mně dělalo radost, jak se mu zorničky roztáhly strachem, že o jeho synovi někdo ví a ten někdo stojí u jeho vchodu do domu. Jeho tep se zrychlil a svaly se mu začaly natahovat. Ke přeměně měl daleko, ale přesto se jen tak tak ovládl. Byla jsem pobavena, jak geniální hru jsem sehrála. Má ze mne strach. Měl by mít, blíží se to.

Tak jste spokojeni?:) Chci se zeptat, jaký máte názor na Estelu z toho mála, co ji znáte?:) Je to trochu pako no:D Každý reads či vote mě hrozně moc potěší a dodá mi chuť psát dál !!:3
Omlouvám se, že nepřidávám díly, ale jsem bez internetu a málokdy se na něj dostanu://