Zůstaly jen vzpomínky

Prolog

Stařenka sedící na lavičce před domkem sledovala vycházející slunce. Už nemohla dospat a v chladném tichém domě se jí nedostávalo klidu.

Skoro slepýma očima sledovala svět před probuzením. Sovy už spaly, ranní ptáčci ještě nevstali. Zavládl vzácný klid.

Zhluboka se nadechla a do plic se jí dostal čerstvý jarní vzduch. Byla si jistá, že je to její poslední jaro, ale nijak ji to nemrzelo.

Za svůj život zažila mnoho krásného a se životem byla tak smířená, že smrt vítala jako starou známou. Ale ještě ne...

Ještě toužila na okamžik zavřít oči a vzpomínat na své mládí, na svou první lásku. Na chvíle štěstí i smutku. Na bolest srdce, kterou mohl vyléčit jen on.