Poezie v srdci

Světlo naděje v nich

Světlo plane divoce.

Vždy světlo jsem viděla,
vedlo mě cestou,
po které kroky svými,
už vydat se nesmím,

přišla jsem o ně,
o kamarády své,
nemají mě rády,
jsem jen stín tmavý.

Vždy byly pro mě víc,
teď už nemám slova svá,
znala jsem je jiné,
nyní už v dálce,
smějí se spolu,
a já z nich ztrácím se.

Padám,
rovnou dolů,
tam,
kam nechci se dostat.

Snažím se zvolnit,
odpustit jim,
neříct, co vím svého,
slovům svého srdce uvěřit.

Chci zase ráda je mít,
vždy byly pro mě vším,
dnes,
už nic necítím,
jen zlobu a hřích.

Teď,
právě teď chci vše vidět,
vnímám,
tu vůni a stíny,
a jejich hlasy,
jež šeptají si v dálce
ta slova,
co kouzlo mi skrývají.

A přání,
které vždy mě drželo,
snad jen jednou,
bylo v té mýlce
abych došla do dálky,

kam nevydám se nikdy,
zklamu své city.

Už chybí mi síly,
dál jen stín tichý,
tak tmavý,
jak známo je v mém srdci,

a cítím,
jak moc bolí to.

Ten žal křičí za mě,
a sama se zdráhám,

ke slovům se smíchem,
jež říkám tak němě,
nezlomí se prokletí mé.

Až k pláči,
tak daleko jsem,
tam,
kam kroky nedojdou,
vždy se změní můj smích,
nic,
co bych zvládnout chtěla,
jen sen,
ten v dálce míjící,

mi v myšlenkách tkví
a k srdci promlouvá,
že nastala chvíle má,
jen pro mě teď měsíc svítí.

Vždy jako malá,
byla jsem tak šťastná,
jiná než teď,
měla jsem touhy velké,
a to přání srdce hřející,
bylo mi vždy nejbližší.

Ta radost tehdy pro mě cenná,
tou jednou z cest upřímných
těch,
které dovedou,
duši ze tmy pomohou,
a nikdy po nich nezabloudíš.

Při těch krocích,
těch vzácných slůvkách,
každá pomoc nebývá dobrá,

jen pravda je upřímná.

A ví,
jak se ve tmě skrývám,
a chci své srdce mladé,
jeho pár zbylých částí,
složit zase nazpět,
znovu stvořit si svět
a poskládat,
jej lépe než dřív.

Utěšit a obejmout,
i malé světlo projde tmou.

Na své cestě dlouhé,
vždy potkám,
co potkat mám.

Když mé vzpomínky dovedou mě do dětských rán,

zapomenu na svůj žal.

Chci projít skrze bolest mou,
zapomenout,
přejít po střepech ostrých,
krev svou drahou neprolít,
svou novou šanci najdu si,
začnu věřit,
vždyť právě teď chci přiznat si,
zač stojí svět s přáteli,

a světlo, které vidím,

naději,
co cítím,
když ve svém odraze vodním,
vzhlížím se nad hladinou,

té vody,
jež se pojí s krví mou,
jež nese srdce zlomená,
co nikdy nejsou uzdravena.

To světlo, které svítí třpytem
a sálá tak moc,

až v duchu jásám,
chci věřit,
ale sílu nemám,

proč nepoznat,
tu mocnou vílu,
jež kouzlem hlavu zamotá
a v níž svůj smutek

tak hluboký,
se svým steskem vyšeptám.

Až v naději se mění
a já věřím,
že třeba jednou,
vrátí se i pro mě kouzlo

a neponechá dívku samotnou.

A nezapomene,
že jsem tu a čekám dál,
snad pomůže mi od příkoří,
které navždy sílu lásky změní.

Když můj zkřehlý výraz,
tak bolestný,
skryje úsměv zářivý,

který v mrazu v srdci skrývá sníh,

až cestu plnou radostí,
pro mě osud přichystá
a já užiju věcí krásných,

a zapomenu na bolesti,
vždyť naděje v nich stále sílí,
proč nevěřit
na stará přání.