Mysterious Queen - DOKONČENO

Nejasná budoucnost

 Seděla jsem na lavici v kostele a na sobě měla jako už tolikrát své smuteční šaty. Přes obličej jsem měla přehozený sít'kovitý závoj. Christopher seděl vedle mě a držel mě za ruku. Seděla jsem a poslouchala mši, která se dnes konala  na počest mého bratra a nalezení klidu jeho duši. Phillip zemřel. Když jsem se tu zprávu dozvěděla, nevěřila jsem jim ani slovo. Potom mi ale došlo, že to nemůže být myšleno jako vtip. Všichni přítomní kteří byli v místnosti mě prohlásili za královnu Španělska. Nechápala jsem jak je to možné. Ženy nemohly ve Španělsku vládnout samy. Ukázalo se ale, že jak můj otec tak i můj bratr do své závěti jasně nařizují abych se stala svrchovanou královnou. Přijala jsem tuto zprávu jak se na královnu patří, ale v srdci jsem cítila bolest. Myslela jsem si, že po smrti bratra budu trpět jako jsem trpěla, když zemřel Charles. Tohle, ale byla jiná bolest a jiný druh prázdnoty. Neuměla jsem ji vysvětlit. Cítila jsem jakoby jedna část mě zemřela taky. Připadala jsem si opuštěná a slabá. Biskup dořekl poslední slova modlitby a já vstala. Pomodlila jsem se a pustila se Christopherovy ruky. Starostlivě se na mě podíval. Snažila jsem se ho uklidnit pohledem, že o mě nemusí mít starosti, ale nevím jestli to zabralo. Otočila jsem se a společně se Sylvií a Francoise jsem odešla zpět do hradu a svých komnat.
Když se za mnou zavřely dveře, sundala jsem si závoj a posadila jsem se ke stolu. Byly na něm poházená všechny různé dokumenty týkající se Španělska. Velvyslanec je přivezl společně s bratrovou závětí. Bylo nutné abych se do Španělska vrátila co nejdříve a byla korunovaná jako královna Španělska. Vzala jsem do ruky jeden týkající se obchodu s Portugalskem. Listina byla dole podepsaná Phillipem. Přejela jsem prsty po lisitině tam kde byl jeho podpis. Slza mi stékala po tváři. Setřela jsem si ji a listinu položila zpět na stůl. Vstala jsem a přešla jsem k truhle ve které byly zabalené mé věci na cestu do Španělsku. Otevřela jsem ji. Hned nahoře byl poskládaný šál, který mi bratr daroval, když mi bylo třináct. Vzala jsem ho a přehodila jsem si ho kolem sebe. Šla jsem k oknu a zadívala se ven . Na zahradě si hrál Edmund s Lizí a Madelaide. Viděla jsem jak se Lizí s Madelaide něčemu smějí a Edmund se tváří ublíženě. Potom se zničeho nic za oběma rozběhl a ty rychle začaly utíkat pryč. Vzpomněla jsem si jak jsem si bratrem hrávala já. Vždycky jsme běhali po zahradách a projížděli se na koni. Občas jsme se převlékli za chudé děti a společně jsme tajně vyrazili do středu Madridu. Vždycky když na to otec přišel velmi se zlobil a matka taky a já jsem všechnu vinu vzala na sebe, protože jsem věděla, že mi ani jeden neublíží. Naopak Phillip by to pěkně slízl. Při té vzpomínce mě bodlo u srdce. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Otočila jsem se k nim. Do komnaty vstoupil Christopher a potichu za sebou zavřel dveře.,,Nechci tě rušit. Jenom jsem se přišel zeptat jestli něco nepotřebuješ.'' Pousmála jsem se. Vždycky tu byl pro mě.,,Potřebuju, aby si mě objal,''řeknu. Christopher se na mě usměje a jde směrem ke mně. Já mu jdu vstříc. Nakonec oba dojdeme do středu komnaty. Obejmeme se. Položím si hlavu na jeho rameno.,,Slib mi, že ty mě nikdy neopustíš.'',,Slibuju'',řekne a dá mi pusu do vlasů.,,Slib, že tu budeš vždycky se mnou,''nalehám. Odtáhnu se a podívám se mu očí.,,Už jsem ztratila dost lidí. Mého otce, syna, bratra. Nemůžu příjít o tebe,''řeknu třesoucím se hlasem. Christopher se na mě zadívá a potom si mě přitiskne k sobě.,,Nikdy tě neopustím. Vždycky tady budu,''zašeptá mi do ucha a já uklidněná jeho slovy zavřu oči.

Dětem bylo složitější vysvětlit proč odjíždím. Strhla se bitva o to, kdo pojede se mnou.,,Měl bych jet já. Jsem princ,''začal Edmund.,,Ano, ale ty jednou budeš vládnout Francii. Měla bych jet já!''zakřičela Lizí.,,Mohla bych jet jako váš doprovod,''nabídla se pokorně Madelaide. Měla jsem už zbaleno a můj odjezd se plánoval na zítřek. Držela jsem Laelitie v náručí. Phillip spal v postýlce.,,Tak dost!''zarazila jsem jeich hádky.,,Ani jeden z vás nepojede. Zůstanete tady s otcem. Budete tu ve větším bezpečí a pod dohledem,''řeknu přísně. Všichni tři zmlknou a skloní hlavu. Spokojeně se usměju.,,Výborně. A ted' pojd'te všichni tři ke mně,''nařídím. Všichni tři spořádaně ke mně přistoupí. Opatrně se na mě podívají. Usměju se a všichni tři se uvolní. Potom přejdu do vážného výrazu.,,Váš strýc zemřel. Byl to velmi statečný a chytrý král. Já jako jeho sestra a jediná pokrevní příbuzná jsem se stala královnou. Ted' odjedu abych ukázala Španělsku kdo je jejich královna. Vy zůstanete tady s otcem a budete dávat pozor na sourozence. Jsou ještě moc malí, aby mohli jet se mnou. A až se vrátím, přivezu vám dárky a budu vám všechno vyprávět. Nemusíte být smutní. Do Španělska se totiž všichni podíváte,''řeknu. Všichni tři na mě vykulí oči. Usměju se.,,Jak to?''zeptají se zaráz.,,Protože Španělsko je ted' stejně velkým domovem jako Francie,''odpovím s hrdostí v hlase. Všichni tři se po sobě podívají a potom se usmějí.
Večer ležíme společně s Christopherem na lehátku, které je na terase. Díváme se na noční oblohu. Dnes je plná hvězd.,,Tak krásný večer,''řeknu.,,To opravdu je.'',,Jsem zvědavá jestli takovou oblohu uvidím i ve Španělsku.'',,Máš strach? Přece jen se vrátíš do země kde si vyrůstala, ale ted' úplně jinak.'' Zvednu kousek hlavu, aby jsme si viděli do obličeje.,,Nebojím se vrátit se do své země. Ani se nebojím šlechty, která mě bude zkoušet.'',,Ale něčeho se bojíš. Poznám to z tvého chování.'' Položím si hlavu zpět na jeho hrudník. Slyším jak mu tluče srdce. Ten zvuk mě uklidňuje.,,Máš pravdu. Bojím se, že až přijedu do hradu zapomenu kdo jsem a pohltí mě minulost. Trápím se různými otázkami.'',,Například?''zajímá se Christopher.,,Budu dobrá královna? Byl by na mě otec s bratrem pyšní? Jak mám celý národ přesvědčit o tom, že je v žádném případě nezradím a neopustím je kvůli Francii?'' Christopher mi prohrábne rozpuštěné vlasy.,,Jsi jejich královna. Zbožňovali tě jako princeznu a jako královnu tě budou milovat. A pokud jde o tvého otce a bratra, tak ti by na tebe byli hrdí ikdyby si spáchala vraždu. Byla si jejich malá princezna. A ta poslední otázka? Francie je tvá země, ale vládneš nejen jí ale i Španělsku. Vládneš dokonce i králi Francie. Vím, jak velké srdce máš. Nikdy nedopustíš, aby se Španělsku a tvému lidu něco stalo.'' Usměju se.,,Děkuju, že ve mě tak věříš,''řeknu dojatě.,,Vždycky v tebe budu věřit. A budeš mi moc chybět.'',,Ty mě taky.''
Druhý den se se mnou přišli všichni rozloučit do přístavu. Sylvie držela v náručí svého syna a generál ji stál po boku. Sylvii jsem objala a generálovi ''nařídila'',aby se o ni hezky staral jinak až se vrátím tak ho potrestám. Generál se usmál a ubezpečil mě, že se o jejich blaho bude starat co nejlépe. Potom jsem se rozloučila s Edmundem. Loučil se se mnou jako dospělý muž. Vůbec jsem si neuvědomila jak už vyrostl. Pohladila jsem ho po tváři a otočila se směrem k Lizí. Ta slzela a škytala. Zvedla jsem ji do náruče a zasypala ji pusinkami.,,Musíš být statečná princezna. Brzo se vrátím. Slibuju.'' Lizí mě pevně objala kolem krku.,,Mám tě moc,moc,mocinky moc ráda,''řekne přes škytání a pustí mě. Postavím ji zase na zem. Madelaide se mi ukloní.,,Dávej na sebe pozor. Dobře? Jsi pro mě jako další dcera. Nechci, aby se ti něco stalo,''řeknu jí.,,Děkuji. Moc si toho vážím,''řekne dojatě a znovu se mi ukloní. Usměju se a pohladím ji po vlasech. Potom se přesunu k chůvám, které chovají malého Phillipa a Laelitii. Oběma dám pusu na čelo. Nakonec přejdu k Christopherovi. Obejmeme se.,,Bud' opatrná,''řekne.,,Budu. Ty taky. Postarej se mi o ně,''řeknu a podívám se směrem ke svým dětem a přátelům. Christopher mi stiskne ruku.,,Neboj se. Tady jsou v bezpečí.'' George k nám příjde a ukloní se.,,Pardon, ale už musíme vyrazit dokud je příznivý vítr.'' Usměju se na něj. George společně s Francoise, Jonathanem a velvyslancem se vracejí do Španělska se mnou.,,Jistě.'' Naposledy se na sebe s Christopherem podíváme. V tom pohledu je vše. Otočím se a společně s Georgem a odcházím k lodi.,,Hodně štěstí,''řekne škrobeně Victorie, která celou dobu stála mimo dění. Zastavím se.,,Budeš ho totiž potřebovat,''řekne s úšklebkem. Otočím se k ní.,,Dávejte si pozor na ústa. Před vámi totiž nestojí jenom královna Francie, ale i král Španělska,''řeknu ledově a odcházím. Victorie se zamračí. Vstoupím na lod' a všichni se mi ukloní.,,Vítejte Vaše Veličenstvo,''pozdraví mě kapitán. Kývnu na něj a otočím se směrem kde stojí má rodina. Slyším pokyny kapitána i všech ostatních. Kotva se vytáhne zpět a plachty se rozevřou. Doslova se odtrhneme od země a vyplujeme na moře. Dívám se na moře, které nás obklupuje.,,Jste zvědavá na Španělsko?''zeptá se mě George.,,Upřímně? Myslela jsem si, že se domů budu těšit, ale ted' si nejsem jistá co vlastně cítím.'',,Dokážete, že jste schopná vládnout sama a každý vás bude obdivovat pro vaši zapálenost, moudrost, dravost a eleganci,''řekne George. Otočím k němu hlavu.,,Myslíš?'' Podívá se na mě.,,Já to tak měl.'' Oba tam tak stojíme ještě dlouhou chvíli. Vracím se do své země ne jako princezna, ale jako královna!