Ledová princezna

7. kapitola

„Dobře... dobře...Takže se musím vrátit a vyřešit to. Mohlo mi být jasné, že ta malá mrcha něco takového zkusí!"

Ilysaia se po hodinách přecházení po ložnici konečně zastavila. K rozhodnutí dospěla již krátce po té ne zcela přírodní bouři, ale poté musela ještě vše naplánovat. A možná záměrně hledala další a další problémy a důvody, proč to neudělat, protože se jí upřímně nechtělo využít svou sílu na tak dlouhou cestu a následné, nejspíše celkem náročné, dořešení starých záležitostí.

Ale v sázce bylo příliš mnoho na to, než aby to nechala být.

„Ještě, že jsem si tam nechala ten portál," řekla si spokojeně, když opouštěla své komnaty.

Dorazila do královských zahrad. Zatím se nedostala k tomu, aby si je prošla, takže ji překvapilo, jak hezky upravené byly. Krále Leciase netipovala zrovna jako člověka, který by měl rád květiny. Ale možná byly zahrady tak pěkné, jen aby zapůsobily na hosty.

Čarodějnice ovšem nepřišla obdivovat umění královských zahradníků; něco hledala.

„Ty! Pojď sem!" křikla na jakéhosi mladíka v livreji sloužících, který spěchal uličkou vysypanou bílými oblázky, s hromadou ubrusů v náručí.

„Ano, paní? Přejete si?" Sluha se zdál lehce vyděšený a nebylo divu; mezi sloužícími se rychle rozneslo, co je Ilysaia zač a sem tam k tomu někdo přihodil ještě nějakou děsivou historku.

„Kde bych tady našla nějaké jezírko?"

„Jezírko? Když tamhle zahnete doprava, za chvilku k jednomu dojdete. Jsou v něm barevný rybky... A dejte si, prosím, pozor na tu červenou! Ta je králova oblíbená. Kdyby se jí něco stalo..."

„Neplánuju tam rybařit nebo tak něco. Králově milované rybě se nic nestane. Můžeš jít."

Ilysaia následovala chlapcovi pokyny a brzy skutečně stanula u jezírka plného barevných rybiček. Jen tak ze zvědavosti mezi nimi hledala červenou. Našla ji; temně rudá rybka s dlouhým ocasem a stříbřitými odlesky.

„Ale jo, celkem pěkná," řekla si čarodějnice.

Pak natáhla ruce nad vodu, zavřela oči a v mysli jí vystoupilo podobné jezírko,ležící ale někde úplně jinde. Uprostřed vodní plochy vznikl vír a z něj vyrazil paprsek bílého světla. Ilysaie stačil jediný dlouhý krok, aby do světla vstoupila a to pak i s ní zmizelo.

Za okamžik se znovuobjevilo, ale na jezírku, které bylo o něco menší, a žádné rybky v něm neplavaly. Ilysaia přešla na pevnou zem, měkký trávník plný něžných fialových kvítků, a rozhlédla se kolem sebe. Nacházela se v zahradách, které znala mnohem líp, než ty en-irinské. Byla zpět ve Fayelii.

Známou cestou vyrazila k nejbližším dveřím, kterými se mohla dostat do hradního křídla,kde ležely mimo jiné i princezniny komnaty.

Po celou cestu se nijak nesnažila skrývat; většina lidí, které potkala, měla moc práce na to, aby ji zaregistrovala jinak, než jako jakousi dámu v nákladných šatech. A když už se někdo podíval důkladněji a poznal ji, radši se tvářil, že se tak nestalo.

Vystoupala několikerá schodiště a prošla spoustou chodeb, než se konečně ocitla před velkými dveřmi ze světlého dřeva. Na chvíli se zarazila a naposledy zvážila, co se chystá udělat, než zaklepala.

Když se nedočkala odpovědi, zkusila to znovu.

„Běžte všichni pryč!" ozvalo se tentokrát zevnitř.