"All of me" ( Baekyeol )

Měl jsem pravdu?

Jeho hraní na piano mě vždy dožene k úsměvu. Stejně jako teď. I když stojím za dveřmi naší hudebny tak slyším tu úžasnou hru jeho prstů. Místností se roznese jeho hlas a mě se úsměv ještě víc rozšíří. Jeho hraní na piano, jeho hlas když zpívá.. Mohl bych to poslouchat pořád. Píseň skončila. Jeho prsty přestali hrát tu magickou hru a jeho hlas utichl, jako kdyby ani nehlesl. Rychle se vzpamatuji z toho transu a jdu radši do svého pokoje, tedy... Do našeho pokoje.

Zavřu za sebou dveře od pokoje a po pár krocích skončím na své posteli. Svou tvář mám zabořenou do polštáře. V hlavě se mi vybaví melodie té písně, kterou jsem ještě před chvíli poslouchal. Vybaví se mi jeho hlas, když začal zpívat. Srdce mi začalo tlouct rychleji jen při pomyšlení na něho samého. Náhle se mé srdce na malou chvíli zastavilo. Někdo vešel do pokoje. Zvednu hlavu a otočím ji ke dveřím. "Promiň. Vzbudil jsem tě?"

Optal se mě a mile se usmál. Jak já ten jeho úsměv miluju. Zakroutím hlavou. "Nevzbudil jsi mě." Oplatím mu milý úsměv a zase schovám svoji tvář do polštáře. Slyším jeho kroky blížící se k mé posteli... Ke mě.

Posadil se na kraj mé postele. "Hyung? Je ti dobře?" Jeho ruka položená na mých zádech, jakoby je propalovala. Tak strašně moc bych chtěl vzít tu ruku na mých zádech, stisknou ji a už nikdy ji nepustit, ale to nemůžu. Zakroutím souhlasně hlavou, ale tentokrák ji nezvednu, abych mu ukázal svůj úsměv. "Nevypadáš tak. No tak, Baek. Mě to říct můžeš." Nemůžu. Nedokážu to. Znovu zakroutím hlavou, ale tentokrát zvednu trochu hlavu. Můj pohled se upírá na polštář a já se nadechnu. "Jsem v pohodě. Vážně." Ticho. Pořád cítím jeho ruku na mých zádech a vím, že jen tak neodejde dokud mu neřeknu co se děje, ale to nemůžu. Proč mě začínají pálit oči? Proč se můj hrudník zrovna teď rozhodne zalapat po dechu, když zrovna on má na mých zádech svou dlaň a cítí to? Proč jsemse zrovna musel zamilovat do něho, proč jsem povolil něco takového svému srdci? "Proč.." špitnu nevědomky a stále se dívám na polštář pod mou tváří.

Snažím se uklidnit, ale moc mi to nejde. To všechno, co k němu cítím, co právě teď cítím... Ne. Nemůžu mu to říct.

"Hyung.." Jeho starostlivý hlas mi probodává srdce, ještě víc začínají pálit oči. Ta ruka na mých zádech stiskne mé tričko. Nemůžu se na něho podívat.

"Jsem jak malý." Uchechtnu se. Vážně jsem jako malé dítě, které se bojí říct něco, co by pak nemuselo dobře dopadnout nebo snad pohlo? "Taky si to někdy říkám." Jeho stisk mého trička se trochu uvolní a já slyším, jak se taky uchechtl. Proč mám v sobě všechny tyhle pocity? Proč mu to nedokážu říct? Proč se tak bojím? Proč jsem v takovéhle situaci? Zvedl se z postele. "Baek. Pojď za mnou." Jde směrem ke dveřím. Hřbetem ruky si nenápadně otřu pár slz z mé tváře, zaženu další slzy zpět a zvednu se z postele. Otevírání dveří. Stojí na prahu. Čeká na mě. Se sklopenou hlavou jdu k němu. Usměje se. Další přímá rána do srdce. Oplatím mu úsměv i když mi to moc nejde. Jak falešný úsměv to odemne byl. "Kam jdeme?" Optám se. Stojím na prahu s ním. "Do hudebny. Chci ti něco zahrát." Zahrát? A mě? Zraněné srdce mi trochu povyskočí a zacelí jendu z ran. Po pár krocích jsme v hudebně. Chanyeol se rozejde k pianu. On vážně bude hrát pro mě? Stále tomu nemůžu uvěřit. Usedne na menší lavici u piana, když stlačí jednu klávesu, piano vydá hluboký ton. Prolomí to to ticho, které bylo všude okolo nás. Váhání. I přesto, že mi srdce chce vyskočit z hrudi tím, jak silně bije, rozejdu se k pianu. K němu.

"Sedni si." Jeho zářiví úsměv dožene i mě vždy k úsměvu. Ani si to pořád neuvědomuji, že se usmívám. Sednu si tedy vedle něho a čekám. Dlouhé nadechnutí. Hra začala.

Menší předehra a po té se místností roznese nejen hra jeho prstů, ale i něco jiného. Jeho hlas. Znám tu píseň.
"What would I do without your smart mouth?"
První věta vyřčena z jeho plných rtů.