S hlavou v oblacích

(13.)

Opět byl čas jít spát. Podruhé jsem šla do postele s pocitem, že jednoho z mých nejbližších už nikdy neuvidím. Celé odpoledne jsem čekala, že mi zas napíše. Odmítala jsem si ho smazat z kontaktů a nedokázala jsem si připustit, že ho už nikdy neobejmu.
Stejnětak mi nešlo do hlavy, proč mi neřekl, že je nemocný.

Objevuju se ve světě fantazie dřív, než jsem si myslela. Ale Adélka tu na mě čeká ne malou chvíli.
"Kde máš Jonáše?" ptá se překvapeně a já ji nechtěla odpovědět.
"Dnes nepříjde."
"A zítra?"
"Ne, zítra taky ne."
Potom, co jsem to dořekla, se mi spustily slzy.
"Proč pláčeš? Něco tě bolí?"
"Ne, všechno je v pořádku," řekla jsem a přemohla jsem se na úsměv.
"Můžeš mě naučit strom?" dokončila jsem myšlenku.
"Neumím větší, než jsem já."
"Vím, že bys dokázala vytvořit strom vysoký až do nebe, ale mně dnes stačí jenom semínko."
"To ale není žádná zábava," odvětila zklamaně holčička.
"Když se o něj budeme starat, bude tak velký, jak si přeješ."
"Proč nepříjde Jonáš? On by to určitě rád dělal s náma."
"Tím si jsem naprosto jistá. Proto taky obě budeme dělat, že nám tu dělá společnost," řekla jsem nepřesvědčivě.
"Můžem si ho vytvořit." Adélka v sobě měla spoustu naděje a v ten moment i já.
"To je výborný nápad! Skvěle!"
Ale pak mi začly docházet zápory.
"Ne počkej," zastavila jsem ji.
"Nikdy nebude jako 'pravý Jonáš' a je moc těžké tu vytvořit člověka."

A tak jsme pokračovaly se semínkem. Zasadily jsme ho do hlíny a s pomocí puntikaté konvičky ho zalily vodou, jejíž pramen se po pár metrech začal mísit s limonádou.
Když v tom mi někdo zaťukal na záda.
"Čaaau," povídá s úšklebkem na tváři.
Mé překvapení bylo ještě větší, než když jsem dostala jedničku z matiky.
"Jak jsi ho vytvořila?" opáčila jsem na Adélku.
"Já nic neudělala," řekla s úsměvem.
"Veděla jsem, že příjdeš!"vykřikla poté.
Jestli se tu ale Jonáš objevil sám od sebe, nemůže být mrtvý.
"Ty..ty jsi živý!"
Ale Jonáš mi na to neměl, co říct. Jenom mlčel a koukal na mě.
"Denča se má dobře," odfrkla jsem. "Strom si postavíme jindy, Adélko."
"Jakej strom?"
Jonáš se zmohl na pár slov. Bravo.
"Na tvou památku."
Myslím, že v téhle chvíli byla malá holčička zmatenější než já.
"Jonáš ale žije! Je tady s náma!"
"Ehm no, to vidím," řekla jsem, když Adélka zvláštním způbem zkoumala, jestli můj nejspíš mrtvý kamarád není náhodou duch.