Protože uvnitř jsi odporný jako já [Batjokes FF cz]

"12 sekund"

Nějakou dobu jsem vlastně vůbec nevěřil, že se něco děje, že jsem součástí něčeho průrazného. Prakticky jsem si ten pocit užíval, předpokládal jsem, že to je velká chyba, ale nemohl jsem jen tak ustupovat plamenům nedůvěry. Zároveň jsem svůj pohled uhýbavě směřoval na ocelová pouta, která mě nepříjemně škrtila. Stál jsem u otevřeného okna, částečně jsem byl donucen ohnout celý svůj trup ke straně, kde Joker s hlasitým roztřeseným dechem montoval ke stolku malou příruční výbušninu, jejíž obsah jsem nemohl nijak blíže prozkoumat. Šustil tenkými drátky o masivní přívodový kabel, který procházel úzkou moderní skříní. Gregsonovi kumpáni byli na cestě, kdy jsem už dávno v kostech tušil, jak blízko vlastně jsou. V duchu jsem šťouchal do Jokera klackem, aby si alespoň trochu pospíšil, ačkoliv by to naši situaci nijak neovlivnilo. S duševním neklidem jsem se opřel o okenní rám, který byl jen o několik centimetrů ode mě. To donutilo postavu pode mnou pustit malý kapesní šroubovák, protože se vzdálenost mezi námi prodloužila, což nám ocelová pouta nedovolila. Neprojevil žádnou známku emocí, jen tupě zvedl předmět, který mu právě vyklouzl z ruky a mlčky pokračoval v práci. S ledovým klidem skládal jeden slabý pruh zpožďovací směsi zalisované v mosazné trubičce. "Kolik sekund nám to poskytne?" zeptal jsem se příkře. Jeho klid se v mé otázce rozplynul jako by z něj najednou byla mlha, která se rozlívá okolo nás. Jeho zkalené oči vrhly další z upřímných pohledů skrze mé nervózní zornice. Pokynul ztěžklou hlavou k rozdělané příruční bombě, tím mi dával svou přízeň, nechal mě vstoupit do jeho obzorů. Joker byl mimořádně technicky nadaný umělec, dělal nepořádek tím nejvýznamnějším způsobem, který jsem za dlouhá léta strávené pod maskou Batmana viděl. Byl spořádaný, jeho myšlenky byly poskládané v nejrůznějších přihrádkách nebo dlouhých sloupech, které tvořily majestátní věže. Slabá schránka pro masivní intelekt, stejný postup provedl i s výbušninou. Umístil k radiátorům malou krabičku svařenou z tvrzené oceli, která obepínala klubko složitých obvodů, smotaných jako klubko neposedných hadů. Byl jsem vzrušený velmi bizarním způsobem, sledoval jsem každý jednotlivý kabel kličkující skrze různorodé trubky topení. Uvádělo mě to do neprozkoumaných vod rozkoše, ale v žádném případě jsem nenechal své pocity prostupovat skrze mne mezi nás dva. Zmohl jsem se jen na nicotnou odpověď: "12 sekund." Joker si pohoršeně odfrkl. "Jsi blázen," řekl, "je to necelých 11:05 sekundy, copak jsem Bůh?" Ušklíbl jsem se a hlasitě při tom vydechl. "A koukej, koukej,... myslím, že poznají odesílatele, nic lepšího mě nenapadlo," otáčel prudce celým tím malým výbušným monstrem a trhl našima spojenýma rukama směrem k jeho dílu. Malý krví předkreslený úsměv s jasně černýma očima. "Čí je to krev?" on se jen tiše zamyslel a potom prudce ukázal na tělo nehybně ležící v místnosti. "Jak ses k ní dostal? Celou dobu jsme zůstávali na druhé straně místnosti." "Mám jeho ruku, sleduj," zpoza radiátoru vytáhl ruku odříznutou těsně nad zápěstím. Zaujatě jí kroužil ve vzduchu, potom jejím prstem udělal asi patnáct různorodých otisků podél okenní římsy. "Teď už tě nepotřebuji, kamaráde," řekl směrem k ruce a lhostejně ji zahodil za sebe. Prudce jsem se za ní otočil a moje uši zasáhlo prudké rázné klapnutí oceli, které už jsem měl dobře zaryté v paměti. Byl to také ten moment, kdy jsem si uvědomil, jak je naivita opojná a krásná. Zůstal jsem naprosto klidný, žádný záchvěv strachu, hněvu, výčitek. Má ruka obepnutá ledovým kovem líně ležela vedle bomby. Spojení s druhým mužem bylo ale o to intenzivnější, když už jsme k sobě nebyli připoutáni nějakým prostředníkem. "Něco mi vysvětli. Měl jsi v Arkhamu několik svěřenců, co by podle mého názoru zorganizovali útěk kompletně jinak a ty by ses nemusel vláčet se mnou, tady, uprostřed pekla. Tak proč sis vybral mě?" "Příliš lehká otázka na Bruce Wayna, nejsi nemocný?... Prostě nechci být dlužný," opáčil spokojen nad vyvíjející se situací. "Ale teď mi stejně dlužíš." Atmosféra byla rozervána na malé kousky zoufalství, prostor mezi námi byl opět zakalený. "Rozbalil jsi to, princi Gothamu? Přečetl sis náhradu za akci? Už ti nedlužím, dal jsem ti všechno, co jsi chtěl. Otevřel jsem tu zasranou bránu uvnitř tvýho jalovýho mozečku." "Jakou bránu?" "Vědění."

 "Tak 11:05 sekundy. Myslím, že bych se s tebou měl nějak důstojně rozloučit," prohodil jsem nakonec skrze nekončící napětí, chtěl jsem moc vyprázdnit svou hlavu od všeho svinstva. "Gotham bude jen tvůj, nebude to příliš velká nuda?" "Nuda, - ne! Proč by měla být? Bude to vzestup zašlapávané anarchie. Lidé musí panikařit, musí mít halucinace,... chaos je fér." "Bylo to 12 sekund, že?" "Jo, nejsem blbej." "To ani já ne." "Pokud tě nepřeceňuju, budeš zítra nastoupenej u toho poblitýho baráku, kde si pro nás plánoval budoucnost plnou násilí, krve, vnitřností a poníků. Teď budu muset jít, ten týpek s náma začíná docela smrdět." Upřímně jsem se usmál, šibalsky a neohrabaně. "Užij si svobody, jako bys ji nikdy nepoznal," zašeptal jsem k úplnému závěru, aniž bych tušil, že už je Joker dávno připravený s rukou na spoušti. "12 sekund?" "12 sekund." 

Simsala-bim a další explicitní nepotřebný haluz opustil vody mé fantazie a teleportoval se Bifröstem přímo do nejhlubšího světa profesionálních pisálků nenáročné literatury. Takže, jestli je tohle nenáročné, tak si půjdu dát džem. Doufám, že jsem vám všem alespoň částečně znepříjemnila den, a že mě všichni půjdete pořádně tvrďácky zhejtit. Potřebuju to jako sůl, začínám si totiž nějak přehnaně věřit.

- Výstřední Don Juan se zadnicí v popelníku (Alias Wolfgang)