A Christmas Carol

Kelly

„Ahoj! Já jsem Liam, ty jsi ta nová holčička, že?" Přiběhl ke mně ve školce malej klučina. Na ježka střižené hnědé vlasy, hnědé oči... „Jo, jsem..." „Jak se jmenuješ?" Naklonil zvídavě hlavu a podal mi čepičku na panenku, která mi vypadla z rukou. Nedůvěřivě jsem na něj pohlédla. Dobrota a přitom i prazvláštní smutek v očích mě přemluvil. „Kelly." „Hezký jméno." Usmál se a úkosem střelil k partičce několika dalších kluků. „Nechceš si se mnou hrát?" „Proč si nehraješ s nimi?" Já střelila pohledem ke skupince děvčátek na konci třídy, u typických hraček pro holčičky. „Nechtějí... Proč ty si nehraješ s holkama?" „Nechtějí..." „Budeme kamarádi?" Natáhl ke mně ruku s bonbóny. „Tak jo."

Jo, tak takhle nějak začalo přátelství mezi dvěma dětmi z Wolverhamptonské školky, které si k sobě našli cestu, když se jich ostatní stranili.

„Já hrát nebudu, když bude hrát on!" Ječel Jeremy uprostřed třídy o pár měsíců později. Myslím, že v tu chvíli nám on i ostatní, zkazili Vánoce. Byly necelé tři týdny do návštěvy Otce Vánoc, dneškem rozdávala paní učitelka role, na besídku.
„Paní učitelko, já hrát nechci." Zašeptal Liam zklamaně a položil na zem hábit pro roli Josefa. Podívala jsem se na panenku ve svých rukou, představovala Ježíška... „Ani já ne." „Kelly?!" „Nebudu hrát, když on nechce." „A my nebudeme hrát, pokud bude hrát on!" Vztekle křičel Jeremy dál a postupně se k němu přidávali další...

„Není ti to líto?" „Ne. Stejně s nimi nekamarádím." Nahřívali jsme se u topení a přitom se dívali z okna do zahrady. Všude bílo, z oblaků se dál sypalo... „Byla bys hezčí..." Střelil Liam pohledem k Becky. Nakrucovala se před zrcadlem v šatečkách na Marii a chovala přitom panenku. „Nechtěla bych hrát bez tebe."
Dnes se konala besídka. Liamova maminka, která u nás včera byla na návštěvě se mě ptala, na to stejné. Jestli mi to není líto... Nebylo a nikdy ani nebude. Nedokázala bych hrát, kdybych viděla pak v hledišti jeho smutné oči. On se tolik těšil a jen kvůli pitomým dětem nemohl.
Na otázku, proč s ním nekamarádí, neměl odpověď. Nevěděl...

„Mám tě rád." Zašeptal a chytil mě za ruku. „Moc." Dodal tiše. Z přehrávače jela Silent Night, ostatní děti hučeli a já dostala svou první pusu v životě. Stydlivě se usmál a já mu dala další. „Mám tě ráda."
„Paní učitelko! Payne a Abbot se pusinkují!" Vykřikl někdo a paní učitelka si nás vzala bokem. Její slova o tom, že se to nehodí, byla škaredá. Liam mi pod stolem držel ruku a na chodbě mě objal. „Dám ti pusu venku." Se smíchem jsme se rozběhli zpět do třídy, a když nás odpoledne vyzvedával jeho tatínek, šlapali jsme před ním, drželi se za ručky a u naší branky, jsem dostala další pusu...

„Tak co Liam?" „Co s ním?" Trhám rameny a zavírám se ve svém pokoji. S notebookem na kolenou se dívám na nový videoklip. Perfect... Je jednoduše perfect.
„Nepsal ti, kdy přijede?" „Nepíše mi už pár let, mami. Nevím, proč se pořád ptáš..." Chuť na večeři mě také přešla. Nevím, jestli si to máma uvědomovala, ale vždy s Liamem začínala na Vánoce a ani nevím, jestli ji docházelo, jak moc mi tím ubližuje.

„Kelly!" „Dobrý den." „Kelly, kolikrát ti budu muset říct, abys mi tykala. Jako malá jsi s tím problém neměla." „Když jsem byla malá, tak všechno bylo jednodušší." Usmívám se na Liamovu mamku, které se mi kupodivu dařilo celkem slušně vyhýbat. Stejně jako zbytku jeho rodiny. Wolver nebyl extra veliký, ale když si dal člověk práci, mohl se vyhnout komukoliv, byť by bydlel vedle v domě.
„Vypadáš dobře. Víc než to... Moc ti to sluší." „Díky. Taky jste pořád taková, jakou si vás pamatuji." „Nemáš čas?" „Proč?" „Čekám na Ruth, ale má zpoždění. Zašla bych na kávu, nepřipojíš se?" Vzpomínám, jak dlouho se jeho rodině vyhýbám, skoro čtyři roky a teď si mám s Karen vyrazit? „Hm?" „No... Jo, stejně nikam nepospíchám." „Výborně!" Zaklesne se mi do lokte a za nepřestávajících dotazů na školu, na osobní život, mě odvádí do nedaleké kavárny.