COLOURS OF LIFE // Larry Stylinson, CZ

8//What are you staring at?&Last Chance

Několik dní po té, co se odehrál ten malý a nepochopený incident s Harrym se Louis znovu rozhodl Harryho ignorovat a vymazat nějak ze života bez ohledu na to, že mu v něm udělal zásadní změnu. Snažil se dělat, jakoby se nic nestalo, možná, že tomu i věřil ale někde hluboko uvnitř byl kousek jeho samotného, který mu tak nějak vysílal signály, či jak to popsat, že s stará, že Harrymu na něm možná nějaký způsobem záleží, protože přeci jen jeho život teď závisí jen a jen na něm. Ovšem pouze pokud by se Harry nechtěl stát siluetou. A to, podle všeho, zatím tak nevypadalo. 

Louis nenápadně procházel školou a snažil se co nejrychleji dostat ke své skříňce, tam ulovit své věci a zmizet v učebně dějin umění. 

Když se mu konečně podařilo projít davem jeho spolužáků, a tentokrát se skoro obešlo bez hloupých připomínek, zastavil se u své skříňky ale místo toho, aby ji začal odemykat se zadíval na partu stojící opodál. Byl mezi nimi i Harry. 

Louis si neuvědomil, že na ně zírá pravděpodobně už několik minut, dokud ho známý i když v téhle situaci neznámý hlas neokřikl. 

"Co čumíš?" 

Louis se ublíženě podíval na Harryho a nasucho polkl. Cítil se ublíženě, i když k tomu neměl sebemenší důvod. Vždyť před několika dny se s ním Harry bavil naprosto normálně. Před několika dny se ho zeptal, jestli nemá čas. A teď?

"Eh, p-promiň?" Řekl tiše Louis ale nepřestával je všechny sledovat. 

Celá parta se zasmála a udělala několik kroků blíž k němu, místo hloučku z nich byla teď řada, připomínající ochranku na fotbalových zápasech. Louis ale nezapálil žádnou dýmovnici ani nevylomil sedačku, nechápal, proč se tohle děje.

Několik z těch hromotluků si mnulo pěsti, chlapec měl ale oči jen a jen pro Harryho. 

"Nechte ho být." Zavelel Styles a rukama je odstrčil dál od Louise.

Banda, včetně Stylese, se otočila a vydala pryč. 

Modroočko sklopil pohled dolů na podlahu. Proč se tohle stalo? Kdo Harrymu co řekl? Kdo mu co udělal? Kdo mu dal důvod být opět takový? Proč tak naivně věřil tomu, že když na něj byl jednou hodný, bude to tak napořád nebo si ho alespoň nanejvýš přestane všímat? Mrzelo ho to. 

A také, kdyby si toho všiml, by ho možná mrzelo to, že se za ním Harry ohlížel, když opouštěl hlavní chodbu. Že se na něj díval stejným pohledem, jako když museli opustit učebnu angličtiny. Tím roztomilým, soucitným a nevinným pohledem.

*

Harry bloudil ulicemi jeho rodného města. Vlastně nebloudil. Věděl naprosto přesně, kam jde, přestože na tom místě v životě nebyl. 

Byla polovina března, počasí si pořád hrálo se zimou a teplem a na nějakých stromech a keřích už byl vidět začínající nový život. Harry miloval jaro. Miloval to, jak se všechno probouzelo k životu, působilo to tak neskutečně a nepopsatelně krásně. A teď, když bylo všechno barevné, dávalo Harrymu jaro ještě větší smysl. Všechny ty barvy jara, zvuky jara. 

Sluníčko se blížilo k západu, když chlapec zastavil před menším domem s bílou omítkou. Podíval se do okna prvního patra, bylo vidět, že je tam rozsvícené nějaké menší světlo, možná počítač nebo televize. 

Harry se zhluboka nadechl, došel ke vchodovým dveřím a několikrát zaklepal. 

Po několika okamžicích mu otevřela žena, byla mu tak podobná. 

"Dobrý podvečer, jsem Louisův spolužák, mohl bych s ním prosím mluvit?" Zeptal se zdvořile a věnoval ji jeden ze svých nejsladších úsměvů.

"Jistě, jen pojď dál, Dělá na nějakém úko-"

"Ne děkuji, jen ho prosím zavolejte, půjdeme se projít." 

Žena se na chvilku zarazila ale poté za sebou zavřela dveře a odešla pro svého jediného syna.

Harry se otočil čelem k ulici a usmál se. Jarní den, respektive podvečer mu dělal takovou radost, jako kdyby všechno vážilo méně, i problémy, které ho momentálně tížily se zdály být snesitelnější. 

"Co chceš?" Uslyšel za sebou hlas, který jakoby zněl ublíženě. 

"Mluvit s tebou." Odvětil, bez toho aniž by se otočil čelem k Louisovi. 

"Myslím, že si měl možnost." 

"A já myslím, že si zasloužím ještě jednu." Konečně se otočil a omluvně se podíval na svou spřízněnou duši, tedy alespoň tak to podle všeho mělo být ale nikdo to tak necítil.

"Omlouvám se, půjdeš prosím se mnou?"

Louis nechtěl. Nechtělo se mu opouštět domov, nechtělo se mu jít s někým, kdo si jeden den hraje na andílka a druhý den má jen krůček od toho, aby ho zmlátil. Sáhl po klice vstupních dveřích a zhluboka se nadechl. 

Harry se podíval na špičky svých bot, cítil se provinile, chtěl si o tom vážně promluvit a pro tentokrát od toho neutéct. Louis měl ale pravdu, možnost už měl a možností měl mraky.

"Prosím." Zašeptal sotva slyšitelně. 

"Poslední šance." Odpověděl Louis a proti své vůli s Harrym opustil ulici, v které bydlel.

//

Zdá se mi, že i když se snažím dělat díly sebevíc dlouhé, stejně jsou krátké. Takže nejen, že se omlouvá Harry ale i já. Děkuju strašně moc za votes a komentáře, netušila jsem, že se vám to vážně líbí <3 Čao u dalšího dílu x