,,Maminko! Maminko!" maminka spí na zemi. Už spí hrozně moc dlouho. Češu jí vlasy, protože to má ráda. Nebudí se. Klepu s ní
,,Maminko!" bolí mě bříško. Bříško má hlad. Mám žízeň. V kuchyni si strkám židli k umyvadlu a piju. Vyšplouchnula jsem si vodu na můj oblíbený modrý svetr po mamince. Maminka pořád spí.
,,Maminko, vstávej!" nehýbe se. Je studená.
Beru svoji dečku a maminku přikryji, lehnu si k ní na lepkavý zelený koberec. Maminka stále spí. Myslím, že je mamince špatně. Hledám něco k jídlu. V mrazáku je hrášek. Ten mamince nedám, je studený, jako ona. potřebuji něco teplého, ale nic nemohu najít. Zvednu hlavu, když uslyším vyražení dveří.
,,Běžte pryč!" začnu plakat.
,,Christino! Neboj, chci mamince pomoct."
,,Nepotřebuje pomoct, má mě." podívám se na ní uplakanýma očima.
,,Maminka už tady není, její tělo je zvlášť od dušičky, pokud nejsou spolu, není žádný život. Odešla do nebíčka. Už jsou s tatínkem šťastní."
,,Ona je tady." rozpláču se ještě víc.
,,V nebíčku jí bude lépe, tady už se jen trápila." to byla poslední slova, co mi paní policistka řekla a pak jsem jen viděla, jak mi páni v černých oblecích odnáší maminku a před bytem jí nakládalí do černého auta.
**
Vzpomínám na ni. Na nejdůležitější osobu v mém životě. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Odnesli mi mámu a já tady bez ní žiju už dvanáct let. Jedenáct z toho jsem strávila v dětském domově, teď už je mi sedmnást a bydlím v malé vesničce na kraji Londýna.
Piju čaj, vzpomínám na nejhorší den v mém životě a usmívám se na malinký modrý svetřík vysící na ramínku v otevřené skříni plné kožených bund, kabátů a molů. Při pohledu na svetr mi unikají malé kapky slaných slz, které zatím úspěšně polikám, jelikož mi už došli kapesníky. Neskutečně mi chybí. Celý svůj život se snažím být taková, jaká byla ona, jak na sebe vzala všechny problémy a vyřešila je, naučila jsem se vařit jídla, které mi vařívala ona. Je můj vzor a nikdy na ni nezapomenu.
