Zrozen pro trůn

Osmá Kapitola

Třináctého října

Ráno jsem se probudil na půdě a v ruce svíral knihu od mé maminky. Je mi skoro šestnáct, kniha byla pohádková, ale mně to nevadilo. Ukrývala v sobě 10 různých pohádek, ale já měl nejraději jen tu jednu, kterou mi četla maminka před spaním. Vyprávěla o tom, jak se lidi neměli rádi. Jejich důvěra byla křehká věc a mír se rozpadl dřív, než ho uznali. Nejvíce zvláštní bylo, že to všechno mohl změnit jeden malý človíček, který se narodil na podzim. Byl jejich symbolem a obnovil důvěru a mír. Tu část jsem měl nejraději, maminka mi stále opakovala, že mi je podobný, narodil se na podzim jako já a byl tvrdohlavý jako já. Při té vzpomínce mě zahřálo u srdce. Úsměv na mé tváři se rozjasnil, jako luční kvítí zrána. 
Můj úsměv mi však zmizel, když jsem si vzpomněl na včerejší situaci. Nechal jsem bojovku v lese stát, mohla jít kamkoliv a ona se vrátila a předvedla divadlo, podle mého úplně beze smyslu. V hlavě mi hučela otázka proč a já neměl rád nezodpovězené otázky. Vstal jsem z postele a z mé skříně, která byla z černého dřeva jsem vytáhl oblečení. Bylo chladně, takže jsem si vzal plátěné kalhoty, triko a jakýsi svetr šedé barvy. Musím jí vidět.

Myslel jsem, že když sejdu dolů, tak uvidím otce, ale vše napovídalo tomu, že jsem doma sám. Na stole chybělo pečivo, což znamenalo, že táta nebyl ještě ani u pekaře, možná ani vzhůru. To se mu nepodobalo, byl ranní ptáče. Využil jsem situace a vzal si ze špíže menší pytel mouky. Hodil jsem si pytel přes rameno a vydal se ven. Venku bylo sychravo, slunce nesvítilo a obloha byla celá šedobílá. Šel jsem přes náměstí, okolo sousedů, které měli pořád okenice zatažené. Už od té doby, co se stal ten incident s jejich dcerou, jmenovala se prý Casuala. Neznal jsem jí, dřív mi to bylo líto a teď? Je mi to jedno. Šel jsem okolo fontány, která je uprostřed náměstí přímou čarou až k pekařovi. Dveře byly pootevřené a z nich se valila vůně čerstvého pečiva, po které se mi skoro spustily sliny a můj žaludek začal zpívat soprán. Otevřel jsem dveře a naproti mě stál pult a za ním pekařova dcera. Vlídně se na mě usmála a začala připravovat náš každodenní požadavek.
"Dobrý paní Pekařová, nesu vám pytel mouky" řekl jsem a pytel si sesunul z ramen na zem.
"Dobrý Damiáne. Dneska ty?" usmála se a podávala mi pytlíček s houskami a kusem chleba, který jsem si od ní převzal. Byla to křehká žena, ale bylo o ní známo, že je vlídná a hodná. Podívala se na pytel mouky a povzdechla si. Otevřela zadní dveře a zavolala "Dereku, pojď sem prosím." 

Ze dveří se vynořil pekař a udiveně se na mě podíval. 
"dobrý den, byl tu dnes můj otec?" zeptal jsem se. 
"Děkuji ti za tu mouku Damiáne, ale ... Horyn tady ještě nebyl" řekl a převzal si pytel mouky a šel do zadu, do těch dveří, kde nejspíše peče. Zajímalo by mě, kde otec je, když ne doma. Rozloučil jsem se a šel směrem domů, kam jsem ale namířeno neměl. Před naším domem jsem odbočil za sousedův barák, kudy se dostanu za náš a sousedovo barák. Soused tam nemá nic a my tam máme mlýn. Doufal jsem, že by tam otec mohl být. Došel jsem až k mlýnu, ale dveře byly zamčené. Bylo mi to podivné, otec by se nikdy nezamkl a navíc mlýn ani neběžel. Chtěl jsem se otočit, ale cítil jsem divný pocit za zády, jako by tam někdo byl. Bál jsem se a nevěděl co mám dělat. Nakonec jsem se ale otočil a spatřil tam bojovku. Spadl mi kámen ze srdce.

"Hledáš mě?" zeptala se. Byla oblečená normálně, jak jsem byl zvyklý z dřívějška. 
"Ne... Vlastně ano. Co mělo znamenat to divadlo u nás?" vychrlil jsem ze sebe. Rozešla se směrem ke mně a když už byla u mě, tak se prostě jen zastavila. To je vše?
"Tušila jsem, že se zeptáš." Vypadala smutně.
"Nechápu to, co to mělo znamenat !?" rozčiloval jsem se. Měl jsem dojem, že na jednu stranu jí je to fuk a na druhou jí to mrzí. 
"Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že ti musíš vzkázat vzkaz?" zeptala se mě, přistoupila ještě blíž a objala mě. Chyběla jsi mi..

Její objetí bylo silné a já víc a víc zmatený. Odtáhla se ode mě a podívala se mi zpříma do očí. uviděl jsem v nich žlutý záblesk a polekal se. 
"Jo.. ten na který nejsem připravený" zasmál jsem se ironicky a sundal její ruce z mých ramen. Nevím, co to hraje za hru, ale já nechci být její součástí. Zasmála se taky a pak mě chytla za ruku se slovy "Tvůj ironický humor mi chyběl".

Povídali jsme si a pak se rozhodli, že půjdeme k nám domů. Měl jsem strach z toho, co řekne otec, ale on to musí pochopit. Šli jsme zpátky uličkou, kterou jsem přišel a když jsme přišli před náš dům, dveře byly pootevřené. Zastavil jsem se a pak do nich vtrhl. Otec stál na chodbě a měl v ruce zase tu knihu. 
Podíval se na mě a na Bojovku a naštvalo ho to. Začal zuřit, oba dva nás zatáhl dovnitř a zabouchl za námi dveře. 

"Tati počkej.. já.. přinesl jsem housky" zvedl jsem pytlík nad hlavu a zamával s ním. Pak jsem ho položil na stůl. Otec stále zuřivě koukal. 
"Neměl si chodit ven !" zařval. "A už vůbec né s ní !" Ukázal prstem na Bojovku, která stála a celé to jen pozorovala. Její výraz nebyl tak zmatený jako můj. 
"A proč ne? Nemůžeš mi to jen tak zakázat !" 

"Ale můžu, jsem tvůj otec !" Křičel na mě. Na tohle jsem neměl co říct. 
"Chci tě chránit Damiáne.." chránit? To nemyslí vážně.
"Tak jako matku?" řekl jsem pohrdavě. Otec se podíval do země a vztek z jeho těla pomalu mizel.

"Tak už mu to řekněte" prohlásila Bojovka. Otec se na ní podíval a začal zrychleně dýchat. 
"Mlč !" zařval a bouchnul do stolu. 
"Co? Co mi máš říct?!" nechápal jsem tuto situaci a byl bych raději, aby se mi jen zdála. 
"Tvá matka zemřela kvůli tobě !" sykla Bojovka. V tu chvíli se po místnosti rozhostilo temné ticho. Všechno to pohltilo a my jen stáli a mlčeli. 
"Jak to můžeš vědět...Nic o mně a matce nevíš !!!" vyštekl jsem na ní. Vztek pomalu pohlcoval celou moji mysl. 

"Má pravdu.. Damiáne" řekl otec poněkud už klidným tónem. Nechápal jsem, co se to děje. Jak je to možné? 
"Obětovala se proto, aby ty jsi žil". řekl otec a přistoupil blíž ke mně. Couvl jsem před ním. 
"To není pravda !" vyštekl jsem. Proč by to dělala? "Proč by to dělala ?!" řval jsem, brečel jsem. Moje pocity utvořili kaši natolik hustou, abych se z ní snadno dostal. 
"Narodil ses proto, abys změnil tenhle svět ! Šlo ti o život a tvá matka tě zachránila !" křičel otec, kterému do očí také vstoupily slzy. 
"Tak už mu řekněte, čím je !" zařvala Bojovka po nějaké době mlčení.
Podíval jsem se na otce, lapal jsem po dechu, jak žíznivý pes po trošce vody. Tahle situace vůbec nedávala smysl.
"Tak co tedy jsem..." řekl jsem bez zájmu, protože tahle situace už nemůže být horší. 
Otec chvíli mlčel, střídal pohled ze mě na Bojovku a ta mu pohled oplácela.
Po chvíli se na mě podíval a chladným, klidným tónem bez špetky života řekl...
"Vlk".







:O Hoops ! Naše tajemství je na světě. Tahle kapitola mi dala moc práce, aby to mělo říz:D Snad se bude líbit a neodsoudíte to teď, když znáte pravdu:/ Jen otázka - Kdo to tušil?:3 
Vyjádřete svůj názor, hlasujte, komentujte, jsem ráda za vše, beru i kritiku !:)
Těšte se na další díl !:3