Louže pro vyplakané oči

Prolog

"Ale okamžitě se vrať!" Zařval na mě táta, ale já ho neposlouchala. Plavala jsem aspoň padesát metrů od břehu a jemu to vadilo hlavně proto, že sám plavat neuměl. Prý: Aby se mi něco nestalo. Jasně! Jsem nejlepší plavkyně v celé naší škole, ale utopila bych se v blbým moři. Co si jako o mně myslí? Že jsem tak neschopná?

Táta na mě pořád volal ze břehu a divoce gestikuloval. Dala jsem si ještě pár temp a pak jsem se pomalu odebrala zase na pláž, kde mě už čekal s rozčileným výrazem ve tváři.

"Co sis jako myslela! Říkal jsem ti, že nemáš chodit do vody, než přijde Brandon!" Seřval mě, sotva jsem vylezla na pevnou zem. "Co kdyby ses začala topit? Já tě nezachráním. Dokonce se k tobě ani nedostanu! Do vody nepolezeš, dokud tady nebude alespoň jeden člověk, co by tě mohl v nejhorším vytáhnout!!!"

Jasně! Můj úžasný starší bráška mě musí zachraňovat, protože já jsem naprosto bezmocná. Úplná dáma v nesnázích!

"Tati, jsem lepší plavkyně než Brandon! Myslíš si, že se utopím? Tak proč jsi mě teda vzal k moři!!!???"

"Rory! Řekl jsem ne!!!"

"Dobře." Odpověděla jsem rezignovaně, jenže když se otočil tak jsem protočila oči a zamířila ke skaliskám kousek od nás, kde se moře tříštilo o kamení a kapky ve světle odpoledního slunce vytvářely jemnou duhu. Sedla jsem si na vršek jednoho z kamenů. Zavrtěla jsem zadkem, abych si našla nějakou pohodlnou pozici a zahleděla se na obzor. Líbilo se mi tady. Vždycky tady byl klid a pohoda. Navíc tahle část pláže byla naše. Nebo... ne úplně, ale táta si ji každé léto pronajímal a bral nás s bráchou na dovolenou. Nechtěl, aby nás otravovali cizí lidé, ale taky nechtěl abych tady byla sama. Něco by se mi mohlo stát. Byla to otrava!

Zadívala jsem se na obzor, ztrácející se za pravidelně se zvedajícími vlnami. Moře se lesklo v odpoledním slunci a zpěněné příboje rozbíjející se o skálu pode mnou mne kropily jemnou studenou sprškou.

Pár minut jsem tam jenom tak seděla, zatímco jediný pohyb obstarávaly mé oči, když jsem z nich vymrkávala slanou vodu. Po chvilce jsem zase dostala nutkání si zaplavat. Trochu jsem natočila hlavu, abych nenápadně zkontrolovala tátu. Ležel na dece a měl zavřené oči. Spal. Tedy... aspoň doufám, že spal. Nebyla bych zrovna šťastná, kdyby mě uviděl, jak lezu do vody.

Potichu jsem se postavila a skopla z nohou světle zelené žabky. Uplavaly s proudem dál na moře. Pokrčila jsem rameny. Jsme bohatí. Seženu si klidně dalších dvacet.

Zhluboka jsem se nadechla a s přivřenými víčky jsem zaklonila hlavu. Teplý letní vánek vanoucí z hladiny mi ovíval tvář a odfoukával mi vlasy z očí. Zprava ke mně dolehlo chrápání. Bezva! Táta spí. Pomyslela jsem si a vydala jsem se k písečnému břehu.

Najednou mě zabolel kotník. Ani jsem si neuvědomila, co se stalo, nebo jak se to stalo, a už jsem padala dolů. Do moře.

Je to zvláštní pocit, když se topíte.

Hned, co jsem dopadla na hladinu, rozprsklo se kolem mě tisíce bublinek, které mě lechtaly po celém těle. V uších se mi rozlilo takové podivné teplo, když mi do nich natekla voda. Nemohla jsem dýchat. Musím vyplavat na hladinu! Pokusila jsem se zabrat rukama, abych se dostala ke kyslíku, ale v tom okamžiku mnou vlna prudce smýkla na skaliska a já zakřičela bolestí, což jsem neměla dělat, protože mi voda natekla i do krku. Začala jsem se svíjet a snažila se ji vykašlat. Mezitím jsem znovu zajela pod hladinu.

Vlny mnou mlátily o břeh a já s tím nemohla nic dělat. Rukama jsem nemohla bolestí ani hnout.

"Pom... Pom... oc!" Křičela jsem, ale jak se mi dostala do pusy slaná voda, začala jsem zvracet, čímž jsem se nalokala ještě víc. Zmítala jsem se v dravém proudu a věděla, že to nezvládnu. Umdlévala jsem únavou a pomalu ani nevnímala, co se se mnou děje.

Hádám, že to bylo jen něco přes minutu a půl, co jsem sletěla z útesu, ale připadalo mi to nekonečné.

Už jsem ani neudržela oči otevřené, když mnou jedna silnější vlna mrskla o kamení na břehu...

...A dál si už nic nepamatuju.

Ahojky!!!

Tohle jsem napsala jenom tak z nudy o prázdninách. Ani jako moc nevím, jak mě to napadlo.

Víte... Já miluju psaní, ale můj problém je, že vždycky napíšu dvě, tři kapitoly a pak se začnu soustředit zase na něco jiného. Možná, že mě wattpad donutí dopsat něco delšího než třicet stránek.

PS. Zatím to moc fantasy není, ale to přijde... :))

Dík za pozornost.

Al