Deník upírky

1. Kapitola

Na obrázku: Luci  of the Damned
25. 8.
Probudila jsem se asi v 5 ráno a bylo mi strašně zle. Myslela jsem že mě to zabije. Kéžby. Jsem na jezdeckého táboře u koní. Je to tu hrozné. Né že bych neměla ráda koně (MILUJU JE!!!!!!), ale vedoucí jsou nevrlí a něpřáteůlští a všichni spolujezdci taky. Mám tady jen jednu jedinou kamarádku. Luci of the Damned. Má krátké, vlnité, blonďaté vlasy a žluté oči. Její oči jsou zvláštní ale nějak to neřeším. Jsem ráda že se se mnou vůbec baví. Nosí nejraději fialovou nebo černou. A kdo že sem já? Jsem Jezzbel de Moon. Mám dlouhé, rovné a černé vlasy. Mám krásné modré oči a  světlou pleť. Za čtyři dny už konečně jedu domů. Proč říkám konečně? Já nevím, ale co vím, je to že přestupuje na nějakou novou školu. Dnes mi má dojít dopis od mamky jak se ta škola jmenuje. Ať je to jaká chce, určitě to tam bude lepší než tady. "Za čtyři dny už konečně jedeme domů." Prohlásila Luci na pokoji, kde jsme bydleli jen my dvě. "Taky už se těším. Ale na druhou stranu se mi po něčem bude stýskat. Víš po čem?" Luci zavrtěla hlavou. "Nejvíc po tobě." Z Luciina utrápeného výrazu se stal široký úsměv. "Mě po tobě taky Jezz!" Obejmuli jsme se. Jsme tady celé dva měsíce prázdnin a hrozně se těšíme domů. "Víš Jezz, po těch dvou měsících co jsme tu spolu strávili ti chci něco říct." "No do toho. Stalo se ti něco?" "Ne. Já nejsem tak obyčejná jak si všichni myslí. Víš já jsem ..." Přerušila jsem ji abych trochu uvolnila napjatou atmosféru. "Prosimtě. Nejsi přece upír!" Tenhle žert jsem si nemohla odpustit. Už když jsme se poprvé potkali všimla jsem si, že má pokaždé ne hlavě široký klobouk ze kterého jde stín na celou její osobu. Takové klobouky nosila všude. Nikam se bez nich nehlásí a tak jsem si z ní prostě vystřelila a vymyslela jsem si že je upír. Těď to ale nevypadalo že by ji to pobavila, spíš se na mněě dívala s otevřenou pusou. "Co jsem řekla špatně?" Zeptala jsem se. "Jak to víš? Tobě to někdo řekl? Nebo mi jsou moc vidět špičáky?" "Ne já si z teb jen dělala srandu Luci." "Aha, no tak vraťme se ke mě. Já jsem tak trochu upír." "Cože?! To nemyslíš vážně?" Věděla jsem že upíři existují a že je jich docela dost ale že je moje skoro nej kámoška upír jsem teda nečekala. Luci se dívala provinile do země. "To je úžasné! Ty jsi upír! To je boží!!!!!!!!!!!!!!!!!!" Zvedla hlavu a začala se usmívat. "Jsem ráda že ti to nevadí Jezz." Obejmula mě a měla tak silný stisk a já byla tak vyčerpaná, že jsem myslela že mi zlomila všechny kosti v těle.

Tak to je moje nová kapitola z knížky Deník upírky! Doufám že se vám tento díl líbil a že ho podpoříte aby vyšli další díly. Děkuju Vám moc!

Hezký zbytek dne vám přeje alexiska12. :3