To, o co se od doby Alberte Einsteina pokouší celá řada fyziků teoreticky, umí má manželka již několik let prakticky. Podle jedné z teorií dilatace času existují na zemi místa, kde za „určitých podmínek" běží čas jiným tempem. Má manželka je na vyhledávání těchto lokalit naprostý odborník a vždy je najde s neomylnou přesností. Konkrétně se jedná o supermarkety, hypermarkety, a obzvláště pak nákupní centra s celou řadou konfekčních obchodů. Dlouhodobým sledováním jsem zjistil, že má drahá polovička, se vždy při vstupu do těchto míst samovolně propadne do časové distorze. Do té doby lineární běh času se pro ni začíná náhle zrychlovat. Prakticky jde o to, že v jednom jediném krámečku je schopná strávit hodinu a při tom má pocit, že zde byla jen 10 minut. Když jí pak po třech hodinách vyzvedávám, vždy reaguje stejně: " To už seš zase tady, ty mě vůbec nedáš čas na nakupování!"
Pochopil jsem, že onou" určitou podmínkou" aktivující změnu rychlosti času je právě nakupování. Přesto, že mě má drahá polovička pravidelně nabádala, abych se časové distorze s ní účastnil, dlouhodobě jsem se verifikaci této myšlenky bránil. Až když jsem začínal pojímat podezření , že pravidelná distorze času může být pro mnou sledovaný subjekt návyková, rozhodl jsem se pokusu účastnit osobně. Zkoumaná měla bezesporu s výběrem lokalit kde dochází k časové singularitě bohaté zkušenosti a tak jsem výběr nechal na ní. Při cestě do místa určení jsem se navíc dozvěděl, že v Letňanech, tedy v dnešní pokusné destinaci, mají dostat nové halenky! Z nervózního chování testovaného vzorku jsem usoudil, že halenky by v tomto případě mohly být jakýmsi urychlovačem. S urychlením jsem ovšem nepočítal. A poté, co subjekt vyjádřil obavu, zdali dorazíme včas, neboť do pokusné lokality míří pro urychlovače i další subjekty, začínal jsem mít obavy, dokáži-li pokus dostatečně korigovat, případně včas ukončit.
Cíl naší cesty nemohu z pohledu vědce amatéra nazvat jinak než pravým peklem. Z jednoho skleněného akvárka do druhého se nekoordinovaně pohybovaly stovky, ba možná i tisíce vzorků podobných tomu mému. Při pohledu na ně mi bylo jasné, že Česká republika je jednoznačně na prvním místě v počtu odborníků, nebo spíše odbornic, jež mají s časovou distorzí bohaté zkušenosti. Bezmocně jsem jen stál a potvrzoval si teorii, že časová dilatace se u určitého počtu obyvatelstva stává návykovou. Aniž by si ty nebožačky uvědomovaly škodlivost pobytu v tomto prostředí, jakoby je dobíjela temná energie , náhle zde ožívaly a nonverbální konfrontací se vzájemně motivovaly k vyšším výkonům kdo více a rychleji. Bylo mi z toho všeho mdlo a celkově jsem rezignoval . Můj pokusný potkánek se mnou, i přes úpěnlivé prosby o ukončení temného experimentu, zcela přerušil komunikaci a já věděl, že jsem ztracen . Temná strana časové dilatace dostihla i mě, avšak zcela diferentně. Těm vystresovaným chudinkám čas běží rychleji, ale na mně naopak toto místo působí efektem naprosto opačným. Čas mi vůbec, ale vůbec neutíká a slíbená doba pěti hodin, kterou jsem subjektu na pokus stanovil, byla teď naprosto likvidační. V podstatě jsem v této bohem zapomenuté nákupní dimenzi zamrzl v čase!!!! Ne ony, ale já jsem ten, koho časové distorze trhá a vnitřně ničí. Tyto prostory jsou pro mne, tedy muže, opravdovým peklem a měly by nám, tedy mužům, navždy zůstat zapovězeny. O mne zde již nejde, za chvíli naplno propadnu šílenství, musím však vyslat poselství budoucím návštěvníkům: „ Tak jako já v těchto svých posledních chvílích myslím na ty dobračky jež podlehly a lituji je, myslete i VY budoucí nákupnice, na své muže, syny a otce a nenechte jim v těchto prostorách zničit zdravý rozum z pouhého rozmaru Vaší myšlenky: „ Miláčku, nepůjdeš se mnou nakupovat ?" Kdyby jen tohle Einstein tušil, raději by nikdy nepřišel se svojí speciální teorií relativity a ženy by se dobrovolně nemuseli zapojovat do těchto návykově stresujících a ponižujících hrátek s časovou distorzí.
