Všichni v ústavu se báli toho, co přijde. Každý týden umřel jeden člověk a vedení jakoby žádnému z úmrtí nevěnovalo pozornost. Ale proč také. Byli a jsme odpad. Nikomu nebudeme chybět, protože právě sem nás odložili. S každou vraždou se ale Louisova mysl zdála čistší, jakoby se pomalu rozplýval mlžný opar v jeho hlavě.
"Na dnešní výtvarné terapii budeme vyrábět přáníčka. Každý musí udělat alespoň jedno a darovat ho svému nejbližšímu." Procházela mezi námi vychovatelka a každého zvlášť si prohlížela. Ošil jsem se pod jejím pohledem a začal jsem přemýšlet, co do přáníčka nakreslím a napíšu Louisovi. Přišlo mi správné, že bych ho měl dát právě jemu. Dnes tu se mnou nebyl. Byl v hudebním sále a cvičil své číslo na Vánoční besídku.
Na obědě jsem byl první. S Vánocemi přicházela i éra nechutně přeslazeného cukroví a ostatních sladkostí. Svého kusu koláče se skořicí jsem se zbavil hned při cestě ke stolu. Kuchařky i hlídkující vychovatelka vypadaly, že je nic okolo nezajímá, zvlášť ne my. To místo plné přísných pravidel a usměvavých lidí, na které jsem před několika týdny přišel se zdálo nereálné a tak nějak vzdálené realitě.
"Harry. Harry. HARRY VSTÁVEJ!" Probrala mě ze spánku dlaň, která čím dál naléhavěji třásla mým ramenem. Unaveně jsem se posadil. Bylo krátce po poledni. S mými starými stravovacími návyky jsem brzy byl opět na nulové energii.
"Líbí se mi...mi..líbí se jak krčíš nos když.....když spíš." Seděl nade mnou Louis a bylo na něm vidět jak tvrdě se snaží, aby si udržel čistou mysl.
Povytáhl jsem si vsedě peřinu ke krku a usmál se aby si toho pokud možno nevšiml.
"Děkuji." Odfrkl si a já zase pozvedl hlavu.
"Vyrobil...kartičku jsem ti..to.." Strkal mi do klína přeloženou bílou čtvrtku se zlatými nápisy a několika obrázky dvou groteskních postaviček.
"To jsem já a ty?" Zeptal jsem se potichu a ukázal jsem na hlavu obklopenou hnědými klikyháky a také na tu vedle s rovnými, světle hnědými vlasy. Přikývl.
Ve společenské místnosti, kde ošetřovatelky sestavily improvizované pódium se začali shromažďovat všichni obyvatelé a pracovníci ústavu. Já jsem nevystupoval a tak jsem jen tiše seděl ve druhé řadě. Světla zhasla a nastalo ticho. Myslel jsem nejdřív, že je to naschvál, aby měl vystupující dostatečnou pozornost. Pak ale všichni kolem mě začali nervozně a rozrušeně rozhazovat kolem sebe rukama a něco křičet. Cítil jsem pevný stisk na svém levém zápěstí a někdo mě vytáhl z mé řady do volného prostoru a pak mě dotáhl až ke stěně místnosti. Chtěl jsem také vykřiknout jako všichni ostatní. Co když jsem dnes na řadě já?
"Sssssst!" Přitiskl mě někdo ke stěně a zakryl mi ústa rukou. V tom se sálem ozval výstřel a já zalapal po dechu. Necítil jsem ale žádnou bolest. Tak co se tedy stalo? Světla se po pár vteřinách opět rozsvítila a já zjistil, že můj únosce je Louis. Oči se mu leskly a trochu se třásl ale jinak byl v pořádku. Uprostřed sálu se shromáždila v kruhu většina lidí. Nehledě na Louisovi tiché protesty jsem se dral dopředu abych zjistil, co se děje. Liam i Zayn stáli úplně vepředu. Zayn držel v náručí Liama a utěšoval ho. Před nimi ležela slečna Hatchkinsová a držela se za pravou stranu hrudníku. Sténala a kroutila se. Měla na sobě zlaté třpytivé šaty a v rukou držela Louisovo přáníčko pro mě. Nestačil jsem si všimnout ničeho jiného, protože to už mě Louis táhl ven ze společenské místnosti a k hlavním dveřím.
Utíkal jsem za ním, protože mi nic moc jiného nezbývalo. Rozrazil hlavní vchod a táhl mě za sebou dál a dál do sněhu.
ČTEŠ
Drowning |L.S. story
Fanfiction"Per aspera ad astra." "Neumím Latinsky Harry." Neboli příběh, kde Harry a Louis jeden druhému podají záchranou ruku.
