Kde čeká štěstí /vánoční jednodílovka/

KDE ČEKÁ ŠTĚSTÍ

Mí nejdražší čtenáři!
Krásné Vánoce! =) Tady je můj dáreček pro vás, jak jsem slíbila. Pevně doufám, že vám udělá radost, vykouzlí úsměv na tváři a celkově tak zpříjemní tento kouzelný čas ♥ Mám vás moc ráda, děkuji za vaši podporu, hodně pro mě znamená... 

ENJOY IT!

PS: Za komentář budu samozřejmě moc ráda =3

* * * * * * * * * * * * * * * 

Seděla jsem na náměstí pod jednou z obrovských soch z šedého kamene a s prsty pevně svírajícími kouřící bílý kelímek s logem Starbucks sledovala okolní cvrkot. Vánoční shon vrcholil, lidé na poslední chvíli hledali po obchodech vhodné dárky, ve tvářích všech obyvatel města se zračila hluboká únava. Jako by každý něco musel. Jako... Jako bychom už zapomněli na pravý smysl svátků.

Chybělo mi to dětské kouzlo. Společné rodinné zdobení vánočního stromku, desítky stříbrných girland, maličká světýlka ve tvaru sněhových vloček a těšení se na Otce Vánoc, na rudolícího vousatého dědečka s kulatým břichem a bezedným pytlem plným dárků pro všechny děti na světě. Jako každý dospělý jsem ani já už na zázraky nevěřila. Ne po všem, co mě potkalo.

Ach jo. Co bych dala za to moci se vrátit zpátky do minulosti. Do bezstarostných dětských her a pokoje plného bubáků.

S posmutnělým výrazem jsem z kapsy vytáhla telefon a zahleděla se na displej. Jak ráda bych zavolala našim... Ale nesměla jsem. Okamžitě by z mého hlasu poznali, že se něco děje. Můj život nebyl tak docela v pořádku, jak jsem jim neustále tvrdila, a jim by to s neměnnou definitivou došlo. Jistě by se ptali na Davida. Na mého dokonalého přítele, jehož si bezprostředně po seznámení zamilovali. Copak jsem jim mohla říct, že ten, s nímž jsem plánovala děti, mě půl roku podváděl s nejlepší kamarádkou?

Zjistila jsem to úplnou náhodou. Od onoho incidentu uplynulo teprve pár dnů... Tehdy jsem se vracela dřív z práce, abych Davida překvapila. Koupila jsem lahev toho nejlepšího červeného vína, natěšená, jaký si uděláme romantický večer, ovšem jakmile jsem vklouzla do maličké útulné předsíně bytu, jejž jsme si spolu pronajali, prásklo mě do uší hlasité sténání. Ženské. Brzy ho doplnily výkřiky jmen, a když se mé nohy konečně pohnuly a odnesly mou bytost do společné ložnice, krutá představa se stala realitou.

David měl v NAŠÍ posteli nějakou ženskou. Neudělala jsem scénu. Kupodivu. Tedy, ne hned. Nadechla jsem se ke klidnému suchému konstatování, že si hned sbalím to nejnutnější a odstěhuju se zpátky k sobě, avšak rozvaha se vytratila, jakmile zpod jeho zpoceného těla vykoukla červená panenkovská tvářička lemovaná zkroucenými zrzavými vlasy.

Lilith. Do té chvíle má nejlepší přítelkyně.

Dala se do mě hysterie. Dodneška nevím, co všechno jsem jim v návalu vzteku řekla. Faktem však je, že oni jen seděli přikrytí až po nos ve zmuchlaných pokrývkách a trpně snášeli mé obviňování.

Po několika těch nejdelších minutách svého života jsem se sebrala a vyklouzla do chladného prosincového večera. Bez veškerých osobních věcí. Ty jsem si radši hned další den obstarala nové, jen abych se už s Davidem či Lilith nemusela setkat.

Vydechla jsem a opět usrkla ještě stále teplého vanilkového laté. Nevěděla jsem, jak letošní svátky strávím. Pravděpodobně je budu ignorovat. Zavřu se doma se sklenkou vína a nějakou knížkou, přestože jsem normálně Vánoce milovala. Ale bylo těžké užívat si pohody, když mi srdce v hrudi s ohlušujícím rámusem praskalo.

Zvrátila jsem se do opěradla lavičky, na vteřinku semkla víčka a zhluboka vydechla. Tak stravující zoufalství jsem snad ještě nikdy předtím necítila. Možná by ani nebylo od věci letošní prosinec zaspat.